Seznamka
Od konce devadesátých let slavíme den svatého Václava jako státní svátek. Zatímco církevní slavnost po staletí připomíná hlavního patrona českého národa jako mučedníka ranných sporů mezi křesťanstvím a pohanstvím, občanský svátek slaví knížete z desátého století především jako symbol naší státnosti. Máme tak přesně v rozmezí měsíce vlastně dva svátky podobného charakteru.
Při vší úctě k „mužům 28. října“ a velkému dílu novodobé československé demokracie se mi zdá logické, aby se hlavní důraz pomalu přesouval právě na tento zářijový svátek. Dali bychom tím více najevo, že náš státní útvar není jen jakýmsi zbytkovým fragmentem po vlastně nechtěném rozpadu federace, nýbrž se hlásí k celé více než tisícileté tradici české státnosti, v jejímž rámci je několik desetiletí trvající Československá republika bezesporu slavnou kapitolou, ale právě jen kapitolou. Je třeba znát, procítit, přijmou za svůj i onen delší příběh národa – možná v době vrůstání do soudobých evropských struktur je toto vědomí hlubšího zakotvení naší národní a státní existence a identity potřebnější než kdykoliv před tím. Nemělo by se však dít tím, že se pouze formálně přihlásíme ke své minulosti a jejím symbolům – nýbrž tím, že je pro sebe nově objevíme a hlouběji promyslíme. Proto by nový státní svátek měl být příležitostí zamyslet se postavou, ke které se hlásili stejně horlivě husitští bojovníci jako jezuitští barokní vlastenci či oddíly legionářů za první světové války.
Kdysi mne hluboce oslovila úvaha literárního historika Václava Černého, že Haškův Švejk je vlastně Sancho Panza bez dona Quijota. Napadlo mne, zda vlastně jedním z velkých tajemství českých duchovních dějin není právě ono hledání dona Quijota – muže rytířsky vznešených ideálů, který se s perspektivy svého sluhy – a možná právě jen z ní – jeví jako pošetilý, od reality odtržený idealista. Kdysi jsem se hodně zabýval postavami literárních dvojic – vidím v nich symbolické znázornění dvou stránek jedné osobnosti. Tak i Quijote a Sancho patří k sobě: když chybí idealismus Quijotův, mění se zemitý Sancho Panza v obhroublého hňupa, když schází střízlivé selské uzemnění Sanchovo, Quijote se mění v pošetilého ztroskotance. Certvantes napsal totiž dílo, které může být čteno jako komický seriál či jako dojímavý příběh s rysy tragiky – vyberte si perspektivu. Ostatně tak může být čten i skoro každý osud člověka i národa – vyberte si perspektivu.
Nenechme se mýlit tím, že v pohledu jiných národů, ale často i v našem vlastním pohledu na náš osud převládala spíše ona plebejská stránka. V české duši je pávě tak – a možná i hlouběji – uložena zvláštní láska k osobnostem, které uchváceny mravním idealismem byli schopny podstoupit pro pravdu a čest tvrdé pronásledování a nezřídka obětovat vlastní život. Existuje mnoho úvah – někdy i poněkud ironických, jak jinak – o staletém kultu mučedníků v Čechách. Nemůže zde více probrat toto zajímavé téma a celou debatu o smyslu našich tradic se všemi pro a proti a s nesnadným – někdy nemožným – oddělováním mýtů a legend od skutečnosti ve světle tvrdých dat historiografie. Připomeňme jen, že tisíciletá úcta k mladičkému knížeti, který v sobě spojoval mírnost, zbožnost a vzdělanost mnicha s odhodláním nasadit hrdinsky vlastní život v souboji s cizím panovníkem, aby byly zachráněny životy druhých a který je nakonec zabit ve sporu s vlastním bratrem, je jedna z prvých stop této vždy znovu se vracející žízně Čechů po mravní čistotě a nešvejkovsky patetické velikosti.
Foto: Aleš Tošovský / Wikipedia.org
