Během svého studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích v sedmdesátých letech jsem našel v knihovně kněžského semináře malou omšelou knížečku, která vyšla roku 1943 pod názvem: "Francie, země misie?". Tato publikace kněží Henri Godina a Yvese Daniela byla prodána téhož roku v nákladu 100 000 exemplářů. V ČSSR byl cítit útlak Husákova totalitního režimu. Zdálo se, že církev je odsouzena k postupné a systematické likvidaci. V té době jsem se mylně domníval, že celý západ je křesťanský a socialistické země se budou o něj moci opřít. Proto jsem dosti dobře nechápal, jak by mohla být Francie, kde jsou proslavené Lourdes a La Salette, považována již v roce 1943 za misijní území. Teprve pozdější návštěvy kapitalistických zemí mi otevřely oči a uvědomil jsem si, že zde ve skutečnosti křesťanství stojí zcela na okraji společnosti a není vůbec již většinovou, vůdčí silou a morální autoritou ve společnosti, a to i když církve mají ještě velké finanční prostředky, vydávají mnoho náboženské literatury, vlastní četné budovy i školy všech typů a těší se svobodě. Ve většině těchto zemích je dnes situace misijní.

Jeden z křížků u cesty v Západočeském kraji - snímek autor článku

Od doby „sametové revoluce“ se stále více stírá rozdíl mezi bývalými socialistickými státy a kapitalistickou Evropou. A proto tyto země – na rozdíl od Asie a Afriky – spojuje jeden faktor: Bůh se stává stále méně lidskou potřebou. A v Čechách k tomu navíc můžeme připočíst bolestnou reformaci a po čtyřicet let násilnou ateizaci, kdy soustavně církev byla diskreditována. Prestiž, kterou církve získaly v době náboženského pronásledování za komunismu, se však po revoluci poměrně brzy vytratila. Pro dnešního řadového  občana České republiky je rovněž typické, že nedělá téměř žádný rozdíl mezi jednotlivými křesťanskými vyznáními: římskokatolíky, evangelíky, husity, pravoslavné, apod. „háže všechny do jednoho pytle“. Většina občanů nemá k církvím důvěru, jak vysvítá i ze zprávy, otištěné v Magazínu ChristNet, podle které za nejvíce důvěryhodné je považováno vysílání rozhlasu, kdežto církve se ocitly na posledním místě.

Tato situace se úměrně odráží i v nepatrném počtu kandidátů k duchovenské službě a ještě menší je počet těch, kteří by chtěli vstoupit do klášterů. O jakési restauraci rakousko-uherské církevní správy či klerikální politické scéně mohou někteří pouze snít, stejně tak však jsou na tom i ti, kteří by velikášsky připustili, že by římskokatolický kněz v činné službě mohl vstoupit do vysokých státních funkcí a byl např. zvolen prezidentem republiky. V našem sociálním kontextu to považuji pouze za dobrý vtip vhodný do Dikobrazu... Nemálo těch málo praktikujích křešťanů, kteří působí ve veřejném životě a dostávají se do sdělovacích prostředků, svoje náboženství svým chováním spíše diskreditují a občané naší republiky si jich příliš neváží.

Stále více farností zaniká a počet aktivních návštěvníků bohoslužeb se zmenšuje. Klesá počet křtů a svateb. Mnohé diecéze prodávají kostely, aby se zbavily neúnosné finanční zátěže. Církev ztrácí pravý poklad – a tím jsou lidé. Pokud se bude primárně zabývat spíše hmotným majetkem, bude v budoucnu její rozměr spíše podnikatelský než evangelijní.

Autor je duchovní a korespondent Magazínu ChristNet.eu v Itálii.