Prožíváme týden modliteb, kdy se máme společně modlit za jednotu křesťanů. Vzpomínám na jednu farnost, ve které jsem kdysi strávil asi měsíc. Po několikeré návštěvě kostela jsem si již připadal docela jako mezi svými. Tam vpředu napravo vždycky sedávala ta paní s kloboukem, vlevo za sloupem stával ten legrační mužíček s obarveným plnovousem a dvě rodinky se opět rozesadí po straně, aby holčičky mohly houpat svoje kočárky s panenkami, prostě křesťanská idylka. Najednou jsem si to ale uvědomil. Ne to, že každý našel své místo, to je v naprostém pořádku, ale zde se za tím skrývalo něco dalšího, něco nepříjemného. Každou část kostela totiž obsadila určitá skupina, složená z těch, kteří byli po generace již spřízněni. Na skupince bylo vidět, že nechce mít nic společného s těmi ostatními. Skupinky měly svoje místa dokonce i před kostelem, kam po bohoslužbě přišly, těmi ostatním věnovaly sotva jen letmý pozdrav.

Dnes se máme modlit za jednotu křesťanů a jsme v pokušení vidět příčinu a kořen rozdělení v rozumu, přesněji ve věroučných rozdílech. Já si dovoluji tvrdit, že tomu tak vůbec není. Tím nechci říci, že tyto rozdíly nejsou. Jsou a v některých bodech jsou dosti důležité. Představme si ale fikci, že zasedne celosvětová rada složená z představitelů všech křesťanských církví a shodne se na jednotném učení a stejné věrouce. Nastane tak žádané sjednocení? Nenastane, bude jen o jeden papír navíc.

Příhoda, na počátku této úvahy ukazuje hlubší důvod rozdělení. Spor o výklad evangelia sám o sobě totiž k rozdělení nestačí, k tomu aby došlo k tragedii, je třeba přítomnost hříchu. Jeden biblický aforismus říká, že „nejednota nemá svůj zdroj v chorobné mysli, ale v chorobném srdci, jelikož nešťastní lidé plodí nešťastné myšlenky.“ Rozdělení se totiž připravuje v srdcích těch, kteří druhé nechtějí přijmout za své bratry a sestry, v srdcích těch, kdo sebe staví nad ostatní. Toto rozdělení je tedy hlubší a nejde napříč mezi církvemi, ale je i v nás samotných a to mnohdy v daleko citelnější míře, než si myslíme.

Že klíč k jednotě leží v našich srdcích nám připomíná apoštol Pavel, když v listě církevní obci v Efezu říká: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovávat jednotu Ducha“. Klíč skutečné jednoty a skutečného ekumenismu tak tvoří opravdová láska k těm, kdo spolu s námi oslavují Krista, ve schopnosti odpustit křivdy a selhání a ochotně přijmout druhého i s jeho slabostmi. Pokud se o to nesnažíme, neuvědomujeme si a nenaplňujeme naše povolání k jednotě a ke slávě, které jsme přijali ve křtu. Pak se za nás marně Kristus modlil: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ Pokud nechceme zbořit hradby egoismu v našem srdci, pak jsme již vyrazili do lesa sbírat chrastí na další hranice pro nové mučedníky. Z pomyslné dělící čáry mezi kostelními lavicemi je totiž často jen krůček k novému bolestivému schizmatu.

Z Ježíšovy modlitby je zřejmé, že jednota je dar. O tento dar je třeba prosit, přesněji ne o to, abychom jej obdrželi, to nám zajistil již Kristus, ale abychom jej uměli použít a žít. Týden modliteb za jednotu trvá sedm dní. Sedmička v židovské biblické mluvě vyjadřuje neurčitý počet a především znamená plnost. Tento týden má být jen kapkou v moři našich modliteb, nikoli kapkou vody na poušti. Naše modlitba o vzájemnou lásku má na rozdíl od jiných osobních modliteb jistotu na vyslyšení, protože Kristus jasně říká Otci: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně.“ Kéž nás tato jeho slova v naší modlitbě za jednotu v lásce neustále povzbuzují.

Autor je spirituál Biskupského gymnázia v Brně. Nadpis redakční