Polistopadový režim daroval národu dva nové státní svátky na prahu prázdnin – svátek cyrilometodějský a den Husův. Lid to vděčně přijal jako libé rozšíření času dovolených, o vnitřní obsah obou slavností, jak se zdá, dbá málokdo. Jsou to svátky s nábojem náboženským i vlasteneckým; připomínají si je po svém církve, tu a tam se na církevní slavnosti přitočí před kamery nějaký politik, ale otevře-li ústa, bývá patrné, že o duchovním poselství oněch dní příliš nečetl ani nemeditoval, a celkový dojem bývá po pravdě řečeno rozpačitý.

Tyto rozpaky mohou mít ale hlubší kořeny, než je absence filozofické reflexe národní kultury u naprosté většiny  dnešních politických činitelů. Tyto svátky nám připomínají patrnou dichotomii národních tradic: pátý červenec spíše tradici moravskou a katolickou, šestý červenec českou a evangelickou. Starší generace se ještě mohla setkat s dozvuky obrozeneckého koloritu těchto slavností, který se i nyní ještě občas ozve při televizním přenosu církevních slavností: na Cyrila a Metoděje slyšíme tklivé tóny o dědictví otců a Moravěnce milé, na Husův svátek se sice už příliš nezpívá ta krásně sršatá sloka „a kolem něho mnichů rota líná“, ale leckdo vzpomene, jak „tři sta let jsme trpěli“.

Patos, který do těchto dnů vložilo devatenácté století a první republika, vyčpěl a bylo by trapné chtít ho restaurovat. City panslovanského bratrství spojované s dědictvím soluňských bratří dnes v českých myslích najdeme už těžko, tyto tóny – jak si dobře uvědomil už Havlíček – nás většinou lákaly do politické pasti: nejsme a nechceme být „Východ“ a Byzanc. Také po papežových vstřícných slovech o Husovi se můžeme sice přít o to, řekl-li papež na toto téma dost či málo, ale křísit Husa jakožto kladivo na vše katolické je už teď také dosti krkolomný výkon.

Přesto jsem hluboce přesvědčen, že nám oba svátky mají i dnes mnoho co říci. Naznačím jen dva body k možnému rozjímání pro ony „volné dny“.

Cyril a Metoděj přišli, aby vtělili křesťanské poselství do kultury Velké Moravy. Neměli by se ti, kdo cítí odpovědnost za křesťanské duchovní, mravní a kulturní dědictví, opět více snažit „přeložit“ ho do jazyka - způsobu myšlení a vyjadřování - , srozumitelného lidem kolem nám?

A Hus se nechal raději seškvařit, než aby řekl něco, co po něm autorita žádala, aniž se pokusila ho přesvědčovat, vstoupit do rozhovoru s jeho myšlením a respektovat jeho svědomí. Nemáme i dnes – a právě dnes - žádat po nositelích autority – navíc těch, kteří se už opravdu nemohou odvolávat na božský původ své moci a legitimují se souhlasem ovládaných –, aby si uvědomili, že nemohou být věrohodní, pokud se nenaučí trpělivě naslouchat kritickým hlasům „zdola“, včetně hlasů z prostředí církví a univerzit? Hus stojí na počátku kritického tázání po vztahu pravdy a moci, moci a svědomí, tázání, které prostupuje celé české dějiny a které – jak se stále znovu ukazuje - není zbytečné ani dnes.

Tomáš Halík

(fejeton pro ranní vysílání BBC z července 2001 byl otištěn v r. 2011 v knize Úvahy na prahu tisíciletí)