Chlapci a chlapi ve stejnokroji

Televize Nova nabídla o letošních prázdninách sympatické retro v podobě seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi. Udělala tak radost nejen fanouškům vojenské historie, ale zejména těm, kdo podobně jako já nebo Jiří Čunek volají po opětovném zavedení povinné vojenské služby pro české dorostence, a to nikoli na směšné dva roky, ale nejméně na sedm, jako v dobách napoleonských. Že je to extrém? Extrémní je pouze zkaženost doby, ve které žijeme. A protože bude hůř, je třeba, aby i národ byl připraven k boji. Neboť lepší je armáda skutečná než armáda nezaměstnané mládeže, žijící buď z důchodu rodičů a prarodičů, nebo přímo na ulici. Arabské jaro ukázalo, že pouze armáda je faktickou silou, která může určit politické i hospodářské směřování země.

V dobách televizního seriálu Chlapci a chlapi však bohužel armáda sloužila politickým cílům a propagandě. Dnes už na armádu pohlížíme jinak. Fascinuje nás její strukturní povaha a organizovanost, hierarchické uspořádání, vnitřní pravidla společenská a psychologická, kázeň, řád a pořádek, jednotné velení a pravidla pro kariérní postup.

Přesně takovou představu o povaze a uspořádání katolické církve měl patrně císař Konstantin, když ve znamení kříže porazil vojska a exemplárně popravil svého protivníka Maxentia na Ponte Milvio v Římě v roce 312. Použití kříže jako meče a zbraně zde dostalo historické ospravedlnění. Církev může dobře sloužit státu a stát může chránit církev. Je to oboustranně výhodné spojenectví, koalice. Dokud funguje, měly by být dobré vztahy státu a církve, neboť církev je jakási „duchovní armáda“ podporující stát.

Přesně tuto formu státního uspořádání církve (jejímž produktem je nepochybně i Papežský stát a od roku 1929 Vatikánský městský stát) odmítl Dostojevský v Příběhu o Velkém Inkvizitorovi. Vlastní stát, majetek, bohatství a moc byl tím největším pokušením Krista od ďábla na poušti: Tohle všechno ti dám, když padneš a budeš se mi klanět. A tohle všechno katolická církev nejen neodmítla, ale ještě o to sama přišla ďábla prosit.

Nad tím vším jsem uvažoval při nostalgickém sledování „obyčejných lidí“ v televizním seriálu z vojenského prostředí. Bylo to lákavé, dojemné a čímsi důvěrně blízké. Čím? Proč? Organizovanost, hierarchické uspořádání, vnitřní pravidla společenské a psychologické komunikace, kázeň, řád a pořádek, jednotné velení a pravidla pro kariérní postup. Přesouvání z kasáren do kasáren, společné vlastnictví, poslušnost, řízení na základě vydaného rozkazu služebně nadřízeným, minimální kontakt se světem „civilu“, opušťáky, vycházky, podřadné služby a práce, čas osobního volna. Výcvik, připravenost k boji. „Neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“.

Ano, to vše jsem přece prožil, přestože jsem na klasické vojně nebyl. Řeholní život a seminář ale fungují na stejných principech. Pokud chceš být součástí jejich struktur, musíš daná pravidla dodržovat. Sice ve svobodě, ale musíš, nemáš jinou možnost volby. Buď jsi uvnitř, nebo jsi vně. A být vně znamená, že už nikoho nezajímáš, jsi v podstatě out, „mrtvý muž“.

„Policie je pro společnost to, co sny pro jednotlivce,“ říká v jednom svém filmu jako vypravěč Jean-Luc Godard. V určité dějinné chvíli v našem národě armáda nahradila církev a pomáhala udržet státní režim. Neboť o církvi panovalo obecně mínění, že podporovala státní režim Rakousko-uherské monarchie. Postavení armády v dnešní české společnosti je zanedbatelné. Její role je malá, neboť stát jí omezil podporu a o podporu armády státní režim již neusiluje. Pokud projdou církevní restituce, církve budou opět zavázány státu, který k nim byl laskavý a štědrý jako císař Konstantin. Církve mu za to budou opět zavázány. Budou duchovní armádou k podpoře současné koaliční vlády. A čím budou po jejím konci?

Nevýznamnou společenskou jednotkou. Budou to stále ti dobří staří „chlapci a chlapi ve stejnokroji“, budeme se na ně po letech dívat v televizních seriálech, a bude nás to dojímat. A budeme si přát, aby armádu nezaměstnaných nahradila armáda skutečná, i kdyby měla bojovat třeba ve znamení půlměsíce, ale za jejich práva.

^{Foto: Archiv TV Nova}