Homilie plzeňského biskupa Mons. F. Radkovského pronesená na Národní svatováclavské pouti homilii se setkala s převážně kladným ohlasem. Jako spisovatelka musím ocenit zajímavý až napínavý úvod, což mě u technicky zaměřeného biskupa mile překvapilo. Líčil v něm předvečer zavraždění svatého Václava, kdy se rozhodovalo o směru a cestě českého národa. "Jaké cesty se tehdy nabízely? Cesta Václavova, náročná mravními zásadami, zdlouhavá hledáním a vytvářením smíru, cesta zušlechťující, cesta křesťanské pravdy a lásky. Jinam směřovala cesta Boleslavova, cesta rychlá, cesta kruté moci a hrubé síly, cesta, k níž hleděli lidé závistiví a mocichtiví."

Následovalo upozornění, že dnes stojíme na podobné křižovatce, a výčet společenských nedostatků. Trochu mi to připomnělo Vyjádření ČBK z ledna 2010, které kritizovalo některé profesní skupiny za nepoctivou práci a neochotu k oběti. O problémech, s nimiž tyto skupiny zápasí, nepadla tenkrát ani zmínka. Kdo pamatuje poslední období komunistického režimu, možná si vzpomene na argumenty tehdejších představitelů, že komunismus je v podstatě dobrý, kazí to jen nepoctiví občané, kteří špatně pracují.

Otázky "Jestliže se nám nelíbí svoboda, co chceme - nesvobodu? Jestliže demokracie je špatná, co chceme - diktaturu?" jsou položeny trochu manipulativně a jednostranně. Většina lidí bojujících o každodenní přežití nemá na takové uvažování čas ani sílu, nebo si tyto otázky nepokládají touto formou. Existuje mnoho definic svobody, všechny ji vystihují nedokonale. Každý má nakonec o svobodě a svém způsobu života vlastní představu. Ani termín demokracie není jednoduchý, zabývali se jím již antičtí myslitelé. Jsou různé charakteristiky a typy demokracie. Jedno je však jisté. Přirozené rozdíly ve společnosti a kvalitní střední vrstvy demokracii stabilizují. Rostoucí polarizace demokracii ohrožuje a představuje jednu z cest k diktatuře.

Podstatou svobody je možnost volby mezi různými alternativami. Spíše bych se zeptala, jakou svobodu prožívá zaměstnanec, který musí pracovat za nízký plat do večera a přes víkendy, často i se zdravotními problémy? Kdyby měl možnost rozhodnout se svobodně, jistě by se věnoval radši rodině, v případě nemoci by si lehl a užíval léky. Někdo může namítnout, co mu brání ve svobodném rozhodnutí. Samozřejmě, že mu nic nebrání. Vždyť nemusí do práce chodit, může si najít něco lepšího - za dveřmi už čeká fronta lepších a schopnějších.

Co se týče zanedbávaných dětí a lhostejnosti vůči starším rodičům. Vidím kolem sebe vystresované jedince, kteří pendlují s vypětím mezi rodinou a rostoucími nároky zaměstnání. Dříve existoval časový souběh důchodů starších rodičů a dospělých dětí. Mladší a relativně zdraví důchodci se tak mohli postarat o nemohoucí stárnoucí rodiče.

Pokud chce dnes někdo dnes dosloužit rodičům do poslední chvíle, nezbyde mu než odejít ze zaměstnání. Většinou se jedná o ženy po padesátce, které po smrti rodiče zůstanou bez práce a bez peněz, často nemocné a vyčerpané. Kdo zaměstná starší ženu se zdravotními problémy, která na několik let vypadla z pracovního procesu?

Prarodiče dříve hlídali pracovně vytíženým rodičům děti, předávali jim životní moudrost, v ještě lepším případě víru. Děti získávaly zkušenost v komunikaci se staršími lidmi, uvědomovaly si jejich hodnotu. V souvislosti se vzdalujícím se odchodem do důchodu ztrácí starší a mladší generace kontakt. Sklízíme již první plody v rostoucí nenávisti mládeže vůči starší generaci. Je v tom také strach z budoucnosti. Absolventi škol čím dál obtížněji hledají práci, nemají možnost osvojit si včas pracovní návyky, ztrácejí smysl života, roste v nich agresivita. Lidé pokročilého věku žijí v permanentní obavě, že několik let let před důchodem přijdou o místo. Stáří navíc představuje poslední možnost zastavit se a zamyslet se nad hlubší dimenzí života.

Přibývá bezdomovců a zadlužených, množí se zprávy o exekucích, bankrotech a sebevraždách z důvodu bezvýchodné životní situace. Kladu si otázku, jestli opravdu všichni, kdo ztratili o majetek a skončili na ulici, jsou tak neschopní a nezodpovědní. Nebo jinak: proč čím dál více lidí není schopno zvládnout běžné nároky.

Ale nejsou tu jen chudí, nemocní nebo jinak handikepovaní. Psychologové a psychiatři upozorňují, že větší část jejich klientů tvoří manažeři a podnikatelé s nadprůměrným platem. Trpí syndromem vyhoření, cítí se jen jako součásti soukolí. Napadá mě, komu tento systém vlastně prospívá, kdo je v něm cítí šťasten. Několik oligarchů, v jejichž rukou se koncentruje obrovský majetek a moc? Nenamlouvejme si, že zrovna oni jsou šťastní a spokojení.

Komunistický režim se snažil potlačit myšlenku na Boha ideologií, současnému systému orientovanému na zisk a výkonnost jde o totéž, používá jen jiné metody. Nikdo soudný nemůže popřít, že komunisté páchali zlo, ale co s tím dnes naděláme. Je třeba řešit zlo, které se děje dnes.

Oceňuji činnost Rady při ČBK Iustitia et Pax, která se o to snaží např. nedávným vyjádřením k situaci zdravotně postižených. Upoutal mě tam článek již staršího data od biskupa V. Malého Chudoba škodí i naší duši, z něhož ráda cituji. Přijde mi jako vhodné doplnění homilie biskupa Radkovského.

"Chceme upozornit na to, žže chudoba znamená absenci svobody. Kažždý člověk chce žžít dobře v souladu se svou představou o tom, co tvoří důstojný a hodnotný žživot. Svoboda závisí na řadě podmínek, které jsou často velmi nejasné a snad i sporné. Avšak neopomenutelnou podmínkou svobodného člověka je, žže se nestane obětí nedobrovolné deprivace v základních materiálních potřebách. Absence této základní podmínky svobody představuje jádro morálního problému chudoby. Pokud veškeré zdroje, jimiž jedinec disponuje, pohlcují jeho základní potřeby, nezbývá mu již nic, z čeho by mohl vybírat a tvořit. Hrozí-li jedinci chudoba, je ohrožžena také jeho svoboda."

V souvislosti se svátkem sv. Václava se objevily diskuze, jestli je vhodné zvát na náboženskou slavnost vysoké státní představitele. Nemyslím, že je to úplně nevhodné, může to být naopak užitečné. Vždyť právě slova prvního čtení z knihy Moudrosti jsou adresovaná jim: "Vládcové, k vám se obracejí má slova ..." Řešilo se také, jestli je vhodné usazovat je na přední místa. Proč ne? V Bibli přece stojí: "Mnozí poslední budou první a první poslední."

Autorka vystudovala farmacii a teologii, učí na Vyšší zdravotnické škole.