Listopad je ve znamení dušičkové doby. Dne 2. listopadu si Evropa, ve které podle sociologických průzkumů jen každý druhý s bídou věří na posmrtný život, připomíná památku všech věrných zesnulých, lidově dušiček. Naše chabá víra nám ovšem nebrání v tom, abychom se věnovali „hřbitovní turistice“ a nedali trošku vydělat „nekrofilnímu“ průmyslu a nekoupili před branou hřbitova čínskou svíčku a zaručeně čerstvou kytici, které již měla tu čest odpočívat na hrobech několika nebožtíků.

Otázkou zůstává, proč je důležité si nebožtíky připomínat? Ve starověku byla odpověď na tuto otázku překvapivě jednoduchá. Lidé věřili, že naši drazí zesnulí jsou komunikačním kanálem se záhrobím. Proto byli nebožtíci v kurzu nejen náboženském, ale i lidském a uměleckém. Výjimkou v tomto přístupu ovšem bylo židovské náboženství, to totiž pokusy o komunikaci s mrtvými, tzv. spiritismus, velice přísně trestalo. Důvod byl prostý, byl to totiž považováno za symptom slabé víry v Hospodina, který je pánem života i smrti. Tak ku příkladu, když se král Saul snaží kvůli nadcházející bitvě skrze čarodějnici komunikovat se zesnulým prorokem Samuelem, podaří se mu to sice, což může být důkazem toho, že říše mrtvých existuje, ale za svůj pokus nahlížet pod pokličku v Boží kuchyni zaplatí životem, a sám se stává obyvatelem stínové říše.

Od okamžiku, co jsme jako děti pobrali trochu toho rozumu, tak jsme pochopili to, co říká jedno staré latinské přísloví: „Smrt je jistá, její hodina ovšem nejistá.“ Dnešní člověk, který nemá to štěstí, že by zrovna byl funebrákem, farářem či patologem, je ovšem tváří v tvář smrti nejistý. Známý francouzský biolog a fyziolog Jean Rostand prohlásil, že „umřít znamená přejít na stranu většiny.“ To není čistě jen statistická pravda, ale vyjadřuje to i přirozenou lidskou touhu po společenství, která překračuje hranice smrti. My křesťané věříme, že Bůh nedává do srdce lidem touhu, kterou by nebylo možné nenaplnit. Tyto věci nejsou záležitostí rozumu a intelektu, nýbrž jsou záležitostí víry. To není v životě nic neobvyklého. Rozumovému uvažování se vymykají například takové otázky, jako zda nás naši rodiče mají rádi. To nemůžeme racionálně vědět, tomu můžeme „jen” věřit. V životopise Thomase Alvy Edisona se píše, že když se probral před svou smrtí z mrákot, tak prohlásil: „Je to tam velmi krásné“. Můžeme světovému vynálezci věřit nebo nemusíme, je to na nás.

Pokud jsme ochotni uvěřit, že náš život pokračuje, tak z toho logicky vyplývá, že musí s naším pozemským životem nějak souviset. To se lidově odrazilo i v celé řadě vtipů. Jedna americká anekdota definuje nebe jako místo, kde: Francouzi vaří, Britové jsou policajti, Bulhaři pěstují zeleninu, Němci vyrábí auta a Italové jsou milenci a všechno organizují Švýcaři. V pekle pak vaří Britové, policisté jsou Francouzi, zeleninu pěstují Švýcaři, Bulhaři jsou automechanici, milenci jsou Němci a všechno organizují Taliáni. I Bible jasně říká, že přítomnost ovlivňuje naši budoucnost a to i věčnou.

Vraťme se ale k tomu, proč si křesťané připomínají naše drahé zesnulé. Odhlédneme-li od sporu mezi katolíky a protestanty, zda existuje očistec, všichni křesťané se shodují na tom, co píše apoštol Pavel v listu Židům: „Lidem je určeno, že musí jednou umřít a pak nastane soud.“ Všichni se také shodneme na tom, že u Boha je stálá přítomnost, tedy jakýsi bod, v němž se naplno stýká minulost s přítomností. To se v lidovém vyprávění a v barokních kázáních zdůrazňovalo řadou příběhů, které hovořily ku příkladu o tom, že jistá stařenka se v noci probudila, vstala, ustrojila se a vydala do kostela. Hodin neměla, aby se jimi řídila, ale viděla, že v kostele již svítí. Jaké jí však nastalo překvapení: v kostele spatřila lidi, kteří již dávno byli pochováni. Jedna kmotřička k ní přistoupivší pravila: „Jděte domů, nerušte náš pokoj, ale po cestě se neohlížejte!“ Babička šla, avšak v bráně jí to nedalo a obrátila se. V tom jí stržen s těla kabát a odnesen. Ustrašena přišla domů. Ráno našli lidé na každém hrobě kousek babiččina kabátu.

Právě z víry v Boží přítomnost vychází i víra ve společenství svatých, tedy těch, kteří jsou ke svatosti povoláni, a těch, kteří již tzv. patří na Boží tvář. My živí máme šanci skrze svoje modlitby a dobré skutky vstoupit do přítomnosti Boží a to i s úmyslem, komu chceme naše dobré úmysly aktuálně předat. Vzhledem k tomu, že Bůh žije v neustálé přítomnosti, je modlitba prostředkem, jak ovlivnit nejen budoucnost, ale přítomnost a dokonce i minulost těch, které milujeme a na které myslíme.