Víte, jaké je vaše místo v církvi a jaké místo vymezila laikům církev? Jak se mohou laici v církvi uplatnit? Poskytuje jim současné zřízení církve nalezení svého místa?

Postavení laiků v církvi se od dob prvotních křesťanů ve srovnání s dneškem výrazně měnilo. Změny vyvolané hledáním možností uplatnění laikův církevním životě se ovšem podstatně nedotýkaly základní hierarchické struktury církve a uskutečňovaly se pozvolna.

V prvotní církvi ještě nebyl položen důraz na protiklad laik - kněz, ale spíše na protiklad mezi církví a pohanským světem. Obrat nastává po přijetí Milánského ediktu v roce 313, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Tehdy bylo vnější napětí nahrazeno polaritou uvnitř církve, a to na jedné straně mezi klérem a mnišstvem a na straně druhé mezi laiky. Vrchol procesu oddělování kleriků od laiků nastává ve středověku. Církevní učení rozlišuje dvě skupiny křesťanů. Jedni jsou zasvěceni bohoslužbě, kontemplaci a modlitbě, druzí jsou laikové. Ti se zabývají světskými věcmi, žení se a vdávají a obdělávají zemi. Mohou se zachránit, pokud konají dobro a vyhýbají se pokušení. Tento stav trvá celá staletí. Ve 20.století je církev chápána jako „svátost” tohoto světa a všichni pokřtění - tedy i laici, mají účast na jejím poslání. Také II.vatikánský koncil se zabýval postavením a úkoly laiků a přinesl do celé problematiky nový pohled.

Od II.Vatikánského koncilu uplynulo několik desítek let. Zdá se, že se v našich farnostech mnoho nového v postoji laiků nezměnilo. Copak laikové nechtějí pracovat na Boží stavbě, ač byli vyvoleni a povoláni? Kde je jejich místo? Určitě ne jenom v kostelních lavicích. Každý pokřtěný byl Bohem obdarován a pokud to pochopí, nemůže si své dary či hřivny nechat pro sebe. Úvahy o zapojení laiků do práce v církvi tedy nejsou důsledkem nedostatečného počtu kněží, ale skutečností vycházející ze samé podstaty církve.

V dokumentu II.vatikánského koncilu Apostolicam actuositatem (dekret o apoštolátu laiků) je uvedeno „v církvi jsou různé služby, ale jedno poslání", dále zde nalezneme výzvu, „ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším spojení se svými kněžími“ či „mladí lidé se musí stát prvními a bezprostředními apoštoly mladých“(AA, čl.10). Je tomu tak ale i ve skutečnosti? Nalezneme ve farnostech mladé lidi ochotné zde pracovat, popř. je mladým ponecháno místo k seberealizaci? Na tyto otázky není jednoznačná odpověď, neboť určitě existují farnosti, kde jsou laikové (tedy nejen mládež) plně zapojeni do společného života v Ježíšově jménu, a naopak bychom nalezli i farnosti, kde je tzv.mrtvo. Záleží jak se každý jedinec k danému problému postaví, neboť uplatnění laiků ve farnosti však může s sebou nést i některé komplikace. Například katechetou se nemůžete stát bez náležitého vzdělání. „Biskupové nechť pečují o to, aby byli katecheti na svůj úkol řádně připraveni a aby si důkladně osvojili učení církve, také ovšem psychologické zákony a pedagogické obory v teorii i praxi.“ – Christus Dominus (dekret II.vatikánského koncilu o pastýřské službě biskupů v církvi, čl.14)

Mohli bychom si myslet, že vzdělávání katechetů bude ve všech diecézích stejné (jako ostatně tolik jiných věcí), ale opak je pravdou. V každé diecézi jsou na budoucí katechety kladeny různé požadavky, které jsou nejmarkantnější v délce jejich přípravy . Biskupství se většinou přiklánějí k odborné přípravě na teologické fakultě. Pokud tato fakulta v diecézi není, zřizují pro zájemce katechetické kurzy. Absolventi těchto kurzů obdrží po ukončení tzv. kanonickou misi a to pro oblast, pro kterou studovali. Stejně tak ale mohou učit náboženství lidé bez katechetického vzdělání a to v tom případě, pokud učí pod metodickým vedením svého duchovního správce.

Jak již zde bylo nastíněno, v každé diecézi jsou jiné podmínky k udělení kanonické mise. Kromě faktu, že budete moci učit bez absolvování jakékoliv odborné přípravy, zde existuje velmi reálná možnost, že vám bude kanonická mise vystavena až po určitém katechetickém vzdělávání. Např. v olomoucké diecézi musíte mít vystudovanou pětiletou laickou teologii na univerzitě Palackého. V ostravsko-opavské diecézi si můžete udělat dvouroční kurz, který probíhá jednou za čtrnáct dní v sobotu. Podobně je tomu i v diecézi brněnské jen s tou výjimkou, že kurz trvá jeden rok. Dvouletý kurz také probíhá v Praze.Dobře informovaný zdroj nám sdělil, že v plzeňské a litoměřické diecézi měli rovněž dvouletý katechetický kurz, který ale letos nebyl otevřen, a že v královehradecké diecézi nese tento kurz název kurz pro seniory. V českobudějovické diecézi vyžadují bakalářské studium na teologické fakultě.

Pokud bychom výše jmenované informace shrnuli, tak bychom došli k následujícím závěrům: Kromě Olomouce a Českých Budějovic, kde se v současnosti vyžaduje studium na teologické fakultě, vám všude jinde postačí katechetický kurz. Ve většině případů trvá dva roky (výjimkou je jednoroční kurz v Brně) a jeho účastníci se scházejí jedenkrát za čtrnáct dnů v sobotu. Obsah katechetického kurzu je dán osnovami. Zde nalezneme vytýčené předměty, o kterých by absolventi katechetického kurzu měli něco znát. Předmětem výuky je například fundamentální teologie a dogmatika, církevní dějiny, biblikum (Starý a Nový zákon), liturgika, základy pastorální teologie či katechetické, pedagogické a psychologické minimum. Bližší informace naleznete v Katechetických směrnicích České biskupské konference. Nesmíme však zapomenout, že po absolvování jak teologické fakulty, tak katechetického kurzu, je jedinci na základě žádosti místního kněze udělena kanonická mise jen pro žádanou oblast, tedy pro místo vašeho působení (neplatí tedy automaticky po celé republice).

Jistě mi ale dáte za pravdu, že laikové mohou zastávat v církvi i jiná místa než jsou jen katecheté, a to např.: pomoc při mši sv. (ministranti, schola, čtení, nesení obětních darů, akolyté, ...)

farní rada

charitní služba

účast a vedení církevních společenství (modlitební, mládežnická,...)

vydávání farního časopisu

misie a jiné.

Nastíněné možnosti a prvotní nadšení mohou být ovšem také zkaleny nepřístupností a nezájmem ze strany církevních představených. Pokud nezvolíte možnost dojíždět do jiné farnosti nebo si na vašeho pana faráře stěžovat u biskupa, potom vám nezbývá nic jiného, než se jen modlit a hledat vstřícnější cestu k panu faráři.

 

O nastíněném obrazu dokonalé církevní obce se velmi lehce píše, ve skutečnosti je vše komplikovanější. Prvotní ostych, neúspěch či nepochopení mohou vést k uzavření a pasivitě nejen laiků, ale i duchovního správce. Proto vám přeji, abyste mohli ve svém životě objevovat, jak jste Bohem obdarováváni, a svými dary napomáhat církvi, která je i přes naše nedostatky a nedokonalosti živým organismem Kristova těla.