Robert Němec (RN): Pane profesore, mnoho vlastností, jak duševních tak fyzických, máme zděděných. Myslíte si tedy, že by se měli určití jedinci spárovávat tak, abychom měli lepší populaci? Jako tomu ostatně docházelo už v Singarpuru.

Prof. Jan Šmarda: To se podle mého soudu příčí samotné podstatě lidskosti. Tuto přijal do svého arzenálu právě německý rasismus. Dokonce byl podle toho natočen film na základě vzpomínek žen, které to zažily. Existovali - i když je to slovo odporné - "hřebčínce", kde vybrané árijské ženy počínaly děti s vybranými zástupci nordické rasy. Pozitivní eugenika jako podněcování toho, aby určití vybraní rodiče, které si z nějakého hlediska někdo - bůhví kdo - vybral, aby byli nuceni mít spolu co nejvíce dětí, je neetické. Je to zásah do intimní sféry života.

RN: Ale když je třeba inteligence ze 60 - 80 % dědičná, neměla by se provádět určitá selekce, nebo naopak neměli by být nadprůměrně inteligentní lidé podporováni, aby spolu měli více dětí?

Prof. Šmarda: Už proto, že jsou ti lidé nadprůměrně inteligentní, tak to nepřichází v úvahu. Takoví lidé se k tomu přece nepropůjčí.

V potomstvu dvou rodičů s nadprůměrným IQ je poměr dětí nadprůměrně inteligentních ku průměrně inteligentním ku podprůměrně inteligentním 71:25:4. Tam, kde je jeden rodič nadprůměrně inteligentní a druhý průměrně inteligentní, je tento poměr už vyrovnaný: 33:34:24. A co je snad nejzajímavější: v případě dvou rodičů intelektově podprůměrně inteligentních je tento poměr 5:35:60. Čili i intelektově podprůměrní rodiče mohou mít s pravděpodobností 5 % nadprůměrně inteligentní dítě, např. úspěšného vysokoškoláka.

RN: Poslední dobou se však v odborných publikacích objevuje názor, že populace hloupne. Je to proto, že nadprůměrně inteligentní lidé mají méně dětí, zatímco ti podprůměrně inteligentní mají dětí více. Zhloupne tedy populace?

Prof. Šmarda: To je problém tzv. diferencované plodnosti. Je to tak, jak říkáte. Statistiky to dokazují. I když si nejsem jist, zda-li je tomu tak ve všech civilizovaných zemích. Taky můžeme dělat chybu v přílišném zevšeobecňování. Ale v podstatě tomu tak je.

Zejména je to nejkřiklavější v bodě, který jste nezmínil: většina případů oligofrenie (slabomyslnosti) je dědičná. Oligofrenici však k sobě jaksi tíhnou. Možná jste už někde narazil na takové páry. Pokud jsou ti lidé slabomyslní, ale přeci jenom to nejsou ještě úplně imbecilové, jsou schopni vykonávat jednoduché práce, jako např. zametání v parku. Tihle lidé k sobě ale tíhnou a berou se. Těžko můžete očekávat, že si normálně inteligentní člověk vezme slabomyslného.

Je-li ta slabomyslnost ze značné části dědičná, je právě na pováženou, že tito slabomyslní si nekladou vůbec žádné otázky o počtu svých dětí. Jsou slabomyslní, takže o tom neuvažují. Mají příliš nízkou inteligenci na to, aby brali v potaz důsledky svého jednání.

A jak jsem říkal, je zde velká pravděpodobnost, že jejich děti budou zase slabomyslní občané. Čili z tohoto hlediska v populaci skutečně přibývá oligofreniků. Teď záleží na stupni té slabomyslnosti: zda-li ti lidé mohou být nějak prospěšní pro společnost a něco pro ni udělat, nebo zda-li musí být celý život chováni v ústavech na útraty nás všech, daňových poplatníků.

Podrobným genetickým vyšetřením se dá zjistit podíl dědičnosti na stavu jedince. A je-li dědivost choroby, při níž jsou vážně poškozeny funkce mozkové kůry, vysoká, dá se zabránit, aby měl dotyčný jedinec dítě. I u nás existuje sterilizace ze zákonných důvodů.

Není-li ta souvislost tak hrozná, dá se s tím člověkem přece jenom nějak po dobrém domluvit. Ale jde-li už o horší stupeň slabomyslnosti, dá se onen jedinec sterilizovat. Tito slabomyslní mají své poručníky a ti za ně podepíší souhlas k tomuto výkonu.

Povinná sterilizace se však vyskytuje jen v omezené míře. Tito lidé totiž většinou přijdou do ústavů a jsouce v nich chováni celý život, stejně nemohou počít dítě.

Druhá věc je ta, že nadprůměrně inteligentní lidé mají v celosvětovém měřítku méně dětí. Takže na jedné straně přibývá nepotřebných pro společnost a těch nejpotřebnějších ubývá. Čili řečeno velmi lapidárně, dá se říct, že lidstvo postupně blbne. Ale já si myslím, že přeci jenom, když se vezmou v úvahu konkrétní statistická čísla, tak narazíme na to, že děláme chybu a příliš zevšeobecňujeme. Ta čísla nejsou absolutně zas tak vysoká, aby nás to muselo znepokojovat. Je ale otázka, jak závažný to bude problém, když tento trend bude pokračovat ještě dalších sto let.

Psycholog Ivo Plaňava se k tomuto problému vyslovil ve své knize "Spolu každý sám" takto: "Ale pro jistotu přece jen: vysokoškoláci a vysokoškolačky všech zemí, množte se!"

Prof. MUDr. Jan Šmarda CSc. pracuje v Biologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem či spoluautorem řady učebnic a popularizačních knih. V minulém roce mu vyšla kniha pojednávající o této oblasti "Člověk v proudu dědičnosti - Geny v lidském zdraví a nemoci".

Slovníček:

dědivost (heritabilita) - podíl dědičnosti na daném znaku organismu. Např. dědivost krevní skupiny je 100 %, dědivost barvy očí je už nižší.