Máme hodně, nebo málo mladých v kostele? V mnohém závidíme ostatním zemím, kde nebyla církev utiskována komunismem. Říkáme si také, že v zemích, kde má Katolická církev silnou pozici, jako např. v Rakousku, Itálii a Francii, to bude s počtem mladých v kostele výrazně lepší. Je tomu ale opravdu tak? Jaký systém tam mají? Mají tam také společenství a mše svaté pro mládež?

V naší reportáži uděláme sondu do života mladých křesťanů v některých evropských státech. Zjistime, co a jak se tam pro mládež dělá. Pokusíme se zhodnotit to, v čem jsou tyto státy z výše uvedeného hlediska na tom lépe, a prezentovat zde jejich problémy.

V Rakousku jsem měl možnost poznat velmi mnoho farností. Ještě v osmdesátých letech se zde hlásilo ke katolickému vyznání 86 procent všech obyvatel. Toto je však velmi zavádějící číslo, protože pravidelně zde navštěvuje bohoslužby pouze 23 procent obyvatel. Nás ale zajímá především mládež. Zde jsou čísla dosti neúprosná. Statistiky uvádějí, že v roce 1981 chodilo pravidelně na bohoslužby 18 procent mladých (to je velmi solidní číslo), nyní je to ale pouze 5 procent. To je rapidní pokles. Vždyť za dvacet let poklesl počet mladých pravidelně navštěvujících bohoslužby o více než dvě třetiny! Pro srovnání, v naší republice je účast mladých na bohoslužbách stagnující, jediný výkyv byl v letech 1990 a 1991, kdy vlivem porevolučního nadšení přicházelo mnoho mladých do kostela. Co se tedy děje v Rakousku? Udělal jsem několik vlastních poznatků a když k tomu přidám ještě názory novinářů rakouského katolického tisku, zdají se být příčiny následující:

1. Církev v Rakousku na mládež zapomněla, starala se spíše o politický vliv a vnitřní problémy.
2. Chybí zde koncepce nějakých center mládeže, ve farnostech nefungují společenství.
3. Mládež nemá k církvi osobní vztah, nezajímají ji diskuze o reformách v církvi, jde to jaksi mimo ni.
4. Existují sice určitá společenství, většinou jsou ale modlitebního charakteru a nevyhovují zdaleka všem.
5. Chybí schopní vedoucí, kteří by dokázali mládež pro něco nadchnout.
6. Krize v rodinách, rodiče sami vynechávají, nebo nenavštěvují pravidelně bohoslužby a nepopostrčí děti.

Zeptal jsem se přímo mladých v Rakousku proč si myslí, že do kostela chodí tak málo mladých. Zde je několik jejich odpovědí:

"U nás ve vesnici je vždy v neděli dopoledne fotbalový zápas, takže všichni jsou tam, i já. Kdyby byla mše svatá večer, tak bych na ni jistě šel."

"Do kostela chodím jenom někdy. Je to tam strašně nudné."

"Máme školu i v sobotu a neděle je jediný den, kdy se mohu trochu vyspat. Nikdo po mně nemůže ještě chtít, abych šla do kostela."

"Když jsem byla malá, tak jsem do kostela chodila. Ale teď nestíhám. Ale až budu jak rodiče, tak zase chodit budu."

"Kostel je pro staré lidi."

Odpovědi mladých musíme brát s rezervou. Nechci jim příliš křivdit, ale myslím si, že i kdyby se například mše přesunula na jakoukoliv jinou dobu, nebylo by tam ani o jednoho víc, protože by se našla jiná výmluva.

A tak jsem se zeptal i několika dospělých:

"Naše děti pravidelně chodí do kostela, protože chodíme celá rodina. Vím, že když jsou v pubertě, že se jim moc nechce, ale u nás je to zvyk a my jim říkáme, že jednou za týden si musí na Boha udělat čas."

"Naše dvě starší děti nechodí, mladší dvě ano. Všichni jsou ale věřící a to je hlavní."

"Naše děti chodí jen občas."

Zarážející ale je, že rodiče z toho vůbec nedělají starosti z toho, že jejich děti nechodí do kostela. Berou to jako normální věc. Nakonec jsem se zeptal kněží a těch, kteří se snaží pro mládež něco dělat. Jejich odpovědi bych shrnul v následující poznatek:

"Mládež v Rakousku má všechno na co si vzpomene a Boha nepotřebuje. O dění v církvi nemá zájem. Do kostela nechodí, protože jim bohoslužba přijde nudná a většinou nepotkají v kostele ani jinou mládež. Když se mladí nesejdou v kostele, těžko se dají podchytit pro jiné akce. Kněží neví, jak si k mládeži nalézt cestu."

Jaká jsou naproti tomu pozitiva? Nejmarkantnější jsou asi pozitiva finanční. Křesťanská mládež a děti mají dobré finanční zázemí v tom, že Katolická církev v Rakousku je na tom podstatně lépe než u nás. Není zde proto vůbec problém vybavit mládežnické centrum, uspořádat nákladnou akci, vydávat časopisy, zaplatit ty, kteří s mládeží pracují, vlastnit střediska a ubytovny v horách či krásná tábořiště. Tento faktor jim budeme závidět především my, vedoucí dětí a mladých, kteří se právě s finančními problémy potýkáme velmi často. Několikráte mne napadlo, kdybychom rakouskou mládež poslali na některou z našich far, kam jezdí děti a mládež na tábory a oni by zjistili, že zde je jen studená voda, holé stěny, není zde ani televize, ani mikrovlnná trouba... Dalším pozitivem je velká tradice některých mládežnických festivalů, kontinuita...

Je nějaká optimistická vize do budoucna?

Řekl bych, že ano. Katolická církev si konečně uvědomila, že musí podchytit co nejvíce dětí a mladých, neboť oni jsou budoucností církve. Iniciativy se chopily nejen mnohé farnosti a kněží, ale i velké či menší kláštery. Pořádají se setkání, tábory, taizé večery, exercicie. Jde o to, vybudovat základy, jádro, na kterém se bude znovu stavět. Jednou větou řečeno: "Pozdě, ale přece." První signály naznačují že sice ne do kvantity, ale do kvality jsou patrná zlepšení. Mnoho kněží a laiků pracuje pro mládež celým srdcem. A to i přes četné neúspěchy. Díky těmto lidem má církev v Rakousku naději.

pokračování příště