Z našeho nitra zní starodávná slova žalmu:

„Stal jsem se rozbitou nádobou!
Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs !
Smlouvají se na mně, kují pikle, chtějí mi vzít život.
Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh.“

1. Na tomto místě vzpomínek, mysl, srdce i duše cítí mimořádnou potřebu ztišení. Ztišení k vzpomínce. Ztišení v němž se snaží najít nějaký smysl vzpomínek, jež se hrnou zpět. Ztišení proto, že není žádné dostatečně silné slovo, jímž by se dala vyjádřit hluboká lítost a žal nad strašlivou tragedií Šoa. Mám osobní vzpomínky na vše co se stalo, když nacisté za války okupovali Polsko. Vzpomínám na své židovské přátele a známé, někteří z nich zahynuli, jiní přežili.

Přišel jsem do Jad Vašem, abych vzdal hold milionům příslušníků židovského národa, kteří zbaveni všeho a především své lidské důstojnosti, byli povražděni v holocaustu.Uplynulo již déle než půl století, ale vzpomínky stále zůstávají.

Zde, stejně jako v Osvětimi a na mnoha dalších místech Evropy jsem přemoženi ozvěnou srdcervoucího nářku tak mnoha lidských bytostí. Muži, ženy i děti k nám křičí z hlubin děsu, který poznali. Copak můžeme přeslechnout jejich křik ? Nikdo nemůže zapomenout nebo ignorovat co se stalo. Nikdo nemůže umenšovat rozsah holocaustu. 2. Chceme pamatovat. Chceme ovšem pamatovat se záměrem, konkrétně se záměrem zajistit, aby zlo již nikdy nezvítězilo, jak se tomu stalo v případě milionů nevinných obětí nacismu. Jak mohl člověk dospět k tak naprostému pohrdání člověkem ? Protože dospěl až tak daleko, že pohrdl Bohem. Jen bohaprostá ideologie může naplánovat a provádět vyhlazení celého národa.

Ocenění udělované Státem Israel v Jad Vašem „spravedlivým mezi národy“, kteří svým hrdinstvím usilovali o záchranu Židů, někdy až k položení vlastního života, je uznáním toho, že ani nejtemnější hodina nezahasí všechno světlo. Proto Žalmy, ale i celá Bible, třebaže si je dobře vědoma lidské schopnosti ke zlu, zároveň hlásá, že zlo nebude mít poslední slovo. Z hlubin bolesti a strádání volá srdce věřícího: „Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh“ (Ž 31, 14).

3. Židé a křesťané sdílí nesmírné duchovní dědictví, tryskající z Božího sebezjevení. Naše náboženská učení a naše náboženská učení požadují, abychom přemáhali zlo dobrem. Pamatujeme si, ale bez jakékoliv touhy po mstě nebo dráždění k nenávisti.Vzpomínka pro nás znamená modlitbu o pokoj a spravedlnost a oddanost jejich věci. Jen svět v míru a se spravedlností pro všechny může předejít opakování omylů a strašlivých zločinů minulosti.

Jako římský biskup a nástupce apoštola Petra ujišťuji židovský národ, že katolickou církev, motivovanou evangelním zákonem pravdy a lásky a nikoli politickými úvahami hluboce rmoutí všechny akty pronásledování a projevy antisemitismu namířené křesťany proti Židům kdykoliv a kdekoliv. Církev odmítá rasismus v jakékoliv podobě jako popření obrazu stvořitele vlastního každé lidské bytosti. (srv. Gn 1, 26).

4. Na tomto místě vážného vzpomínání se vroucně modlím, aby náš žal nad tragedií, jež židovský národ trýznila ve dvacátém století, vedl k novým vztahům mezi křesťany a Židy. Budujme novou budoucnost v níž již nebude protižidovského cítění mezi křesťany ani protikřesťanského cítěni mezi Židy, ale spíše nastane vzájemná úcta vyžadovaná od těch, kdo se klaní jedinému Stvořiteli a Pánu a hledí na Abraháma jako na svého společného otce ve víře. (srov. Vzpomínáme, V ).

Svět musí brát zřetel na varování, které k nám přichází od obětí holocaustu a ze svědectví těch, kteří přežili. Zde v Jad Vašem vzpomínky žijí a vpalují se do našich duší. Pobízí nás volat:

„Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs !
Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh“

(Žl 31, 13-15)