1. „Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor 5, 20-1).

Tato slova sv. Pavla čte církev každoročně na Popeleční středu na počátku postní doby. Během postu se církev zvláštním způsobem sjednocuje s Kristem, který se z vnitřního popudu Ducha svatého ujal svého mesiášského poslání a vyšel na poušť. Zde se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí (srov. Mk 1, 12-13).

Na konci tohoto postu přišlo pokušení od Satana, jak v dnešní liturgii ve svém shrnutí poznamenává evangelista sv. Marek (srov. 1, 13). Naproti tomu Matouš a Lukáš se tímto Kristovým bojem zabývají podrobněji a vypráví o jeho konečném vítězství nad pokušitelem. „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: "Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat."“ (Mt 4, 10).

Ten, kdo takto mluví je ten, který „nepoznal hřích“ (2 Kor 5, 21), Ježíš - „Svatý Boží“ (Mk 1, 24).

2. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem“ (2 Kor 5,21). Před chvílí jsme v druhém čtení slyšeli toto překvapivé apoštolovo potvrzení. Co znamenají tato slova? Vypadají jako paradox a také jím skutečně jsou. Jak může Bůh, který je svatost sama, ztotožnit svého syna se „hříchem“, když jej posílá na svět? Právě to ale čteme v této pasáži z druhého listu sv. Pavla Korinťanům. Stojíme před tajemstvím, které na první pohled vyvádí z míry, ale je psáno jasným písmem Božího Zjevení.

Už ve Starém Zákoně o tom mluví kniha Izaiáš s inspirovaným předvídáním ve čtvrté písni o Jahvově služebníkovi: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53, 6)

Kristus, Svatý, souhlasil s tím, že i když je zcela svobodný od hříchu, přesto vezme naše hříchy na sebe. Souhlasil, že nás vykoupí, přijal na sebe a nesl naše hříchy, aby završil poslání přijaté od Otce, který, jak píše evangelista Jan „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3, 16).

3. Před Kristem, který se z lásky oděl od našich nevěrností, jsme všichni pozváni, abychom z hloubky zkoumali své svědomi. Mezi charakteristické prvky Velkého Jubilea patří ten, který jsem nazval „očištěním paměti“ (Bula „Incarnationis Mysterium,“ 11). Jako Petrův nástupce jsem žádal, aby „v tomto milostivém roce církev, posilovaná svatostí, již obdržela od Pána, poklekla před Bohem a prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí“ (tamt.). Dnešní den, první neděle postní, se mi zdá ideální příležitostí, aby církev duchovně shromážděná kolem Petrova nástupce naléhavě vyprošovala Boží odpuštění za viny všech věřících. Odpusťme a žádejme o odpuštění!

Tato výzva vyvolala hluboké a významné zamyšlení ve společenství církve, který v minulých dnech zveřejnila dokument Mezinárodní theologické komise nazvaný „Paměť a usmíření: církev a hříchy minulosti“. Děkuji těm, do se podíleli na přípravě tohoto textu. Je velmi užitečný pro správné pochopení a pro přednesení autentické prosby o odpuštění, založené a ojektivné odpovědnosti, která přísluší křesťanům. Jako údům Tajemného těla který dnešní křesťany pobízí, aby vyznali hříchy křesťanům minulosti spol use svými vlastnimi ve světle přesného historického a theologického zkoumání. Opravdu „vzhledem k vzájemnému spojení v Kristově tajemném těle neseme všichni tíhu omylů a hříchů našich předků, i když nemáme osobní zodpovědnost a bez toho, aby se nahrazoval Boží soud, který jediný zná naše srdce“ (Incarnationis Mysterium, 11). Vyznání minulých pochybení slouží k probuzení svědomí pro oddanost v přítomnosti a otevírá pro každého z nás cestu k obrácení.

4. Odpusťme a prosme o odpuštění! Když chválíme Boha, který ve své milosrdné lásce dal církvi tak podivuhodnou sklizeň svatosti, misionářského ducha, naprosté oddanosti Kristu a našim bližním, nemůžeme opomenout uznat nevěrnost evangeliu, do níž upadli někteří naši bratři a sestry, zejména v druhém tisíciletí. Prosíme o odpuštění rozdělení, jež povstala mezi křesťany, za používání násilí, jehož se někteří dopouštěli ve službě pravdě a lhostejnost i nepřátelské vystupování při setkáních se stoupenci jiných náboženství.

Ještě významněji vyznáváme naši zodpovědnost jako křesťanů za dnešní zla. Tváří v tvář atheismu, náboženské lhostejnosti, sekularismu, ethickému relativismu, porušování práva na život, nezájmu o chudé v mnoha zemích si nemůžeme nepoložit otázku po naší zodpovědnosti.

Pokorně prosíme o odpuštění za roli, kterou každý z nás sehrál v těchto zlech svým jednáním, jež přispělo k zohyzdění tváře církve.

Současně s vyznáním našich vin odpouštíme viny spáchané jinými na našich shromážděních. Křesťané během dějin nesčetněkrát trpěli šikanováním, ponižováním a pronásledováním pro svou víru. Jako odpouštějí oběti těchto provinění, musíme také odpustit. Církev dnes i ve všech dobách cítila povinnost očistit vzpomínky na tyto smutné události od každého pocitu záště či obviňování. Jubileum se tak stává pro každého zvláštní příležitostí k hlubokému obrácení k evangeliu. Z přijetí Božího odpuštění plyne povinnost odpustit a narovnat vztahy s bratry a sestrami.

5. Co ale pokem „smíření“ pro nás představuje? Abychom porozuměli jeho přesnému smyslu a hodnotě musíme nejprve vzít v potaz možnost oddělení a rozdělení. Ano, lidské bytosti jsou jediná stvoření na Zemi schopná vytvořit vztah společenství se svým stvořitelem, jsou také ale jediná, která se stejně tak mohou sama oddělit. A skutečně se často od Boha vzdalují.

Mnozí lidé naštěstí,jako marnotratný syn v Lukášově evangeliu (srov. Lk 15, 13), poté co opustí otcovský dům, promarní dědictví a dopadnou až na dno, pochopí, co všechno ztratili (srov. Lk 15, 13-17). Vydají se na zpáteční cestu: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem…“ (Lk 15, 18).

Bůh, správě zobrazený jako otec v podobenství, přijímá každého marnotratného syna, který se k němu navrací. Přijímá je skrze Krista, v němž se hříšník může znovu stát „spravedlivým“ podle Boží spravedlnosti. Přijímá je, protože kvůli nám ztotožnil svého věčného Syna s hříchem. „Ano, jen skrze Krista můžeme dosáhnout Boží spravedlnosti.“ (srov. 2 Kor 5, 21).

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“. Toto je shrnutí tajemství vykoupení světa! Musíme vzít v potaz hodnotu velkého daru, který nám Otec v Ježíši dal. Musíme mít před očima naší duše Krista, Krista v Getsemanech, Krista bičovaného, trním korunovaného, nesoucího kříž a nakonec ukřižovaného. Kristus na sebe vzal tíhu hříchů všech mužů a žen, tíhu našich hříchů, a proto můžeme být smířeni s Bohem skrze moc jeho spásné oběti.

Saul z Tarsu, který se stal sv. Pavlem tu dnes před námi stojí jako svědek. ¨Jedinečným způsobem na sobě zakusil moc Kříže cestou do Damašku. Vzkříšený se mu ukázal ve vší své zářící moci: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?...: "Kdo jsi, Pane?"... "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ,“ (Sk 9, 4-5). Pavel, který tak silně zakusil moc Kristova Kříže nás se na nás dnes obrací s vášnivou výzvou: „Napomínáme vás, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno“. Tuto milost, zdůrazňuje sv. Pavel, nám nabízí sám Bůh, který nám dnes říká: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ (2 Kor 6, 1-2).

Maria, Matko odpuštění, pomoz nám přijmout milost odpuštění, kterou nám Jubileum velkoryse nabízí. Dej, aby postní doba tohoto mimořádného Jubilejního roku mohla být pro všechny věřící a pro každého kdo hledá Boha příhodným časem, časem smíření a časem spásy.

Řím, 12. března 2000