2. Pohled Bible

Zkoumání přiznávání vin Izraele ve Starém Zákoně a téma vyznávaní vin v Novém Zákoně lze vést různými způsoby (30). Theologická povaha zde vedených úvah nás vede k preferování široce tematického přístupu soustředěného kolem následujících otázky: Jaký podklad dává svědectví Písma svatého k pozvání církve k vyznání vin minulosti Janem Pavlem II?

2.1 Starý Zákon

S vyznáváním hříchů a s tím spojenými prosbami o odpuštění se setkáváme průběžně v celé bibli - ve vyprávěních Starého Zákona, v Žalmech a prorockých knihách, stejně jako v evangeliích Nového Zákona. Zřídkavé zmínky najdeme i v mudroslovné literatuře a novozákonních listech. Vzhledem k hojnosti a rozptylu těchto svědectví vzniká problém výběru a třídění důležitých textů. Mohli bychom se zabývat texty o vyznávání hříchů . Kdo vyznává co (a jaký druh vin) a komu? Takto položená otázka pomůže rozdělit dvě skupiny textů vyznání vin, z nichž každá zahrnuje různé subkategorie:

a) texty vyznávající hříchy jednotlivce a
b) texty vyznání hříchů celého národa (a jeho předků). Ve vztahu k nedávné církevní praxi, jež motivovala tuto studii se omezíme na naši analýzu druhé kategorie.

Projevy, s nimiž se setkáváme v této druhé kategorii, se liší podle toho, kdo provádí vyznání vin národa a podle toho, kdo je či není spojen se sdílenou vinou, jež se odvozuje s přítomnosti či absence povědomí o osobní zodpovědnosti (jež zrálo jen postupně: srov. Ez 14, 12-23; 18, 1-32; 33, 10 -20). Na základě těchto kritérií lze rozlišit následující spíše rámcové případy :

  • První skupina textů zastupuje celý národ (někdy zosobněný v jednom „Já“), který ve zvláštních chvílích svých dějin vyznává nebo si připomíná své hříchy proti Bohu bez (výslovného) vztahu k chybám předešlých generací. (31)
  • Další skupinu textů tvoří k Bohu obrácená vyznání soudobých hříchů lidu ze rtů jednoho nebo více (náboženských) vůdců, kteří se někdy výslovně zařazují mezi hříšný lid, za který se modlí. (32)
  • Třetí skupina textů ukazuje lid nebo jednoho z jeho vůdců, při vzpomínce na hříchy předků, ovšem bez zmínky o hříších současné generace .(33)
  • Častější jsou vyznání, která vzpomínku na hříchy předků výslovně spojují s chybami současné generace. (34)

Ze shromážděných svědectví můžeme uzavřít, že ve všech případech, kde jsou zmíněny „hříchy otců“, je vyznání obráceno výlučně k Bohu a lidem a pro lid jsou vyznávány spíše hříchy spáchané přímo proti němu, než ty, které byly proviněním (i) proti jiným lidským bytostem (jen v Nm 21,7 je o poškozeném člověku, Mojžíšovi) (35). Vyvstává otázka, proč bibličtí autoři necítil potřebu, vzhledem k silnému smyslu pro mezigenerační solidaritu v dobrém i zlém, obrátit se k současníkům s prosbou o odpuštění za hříchy jejich otců (vzpomeňme na myšlenku „korporativní osobnosti“). K odpovědi na tuto otázku můžeme předložit různé hypotézy. Za prvé, v bibli převažuje theocentrismus, který dává přednost uznání vin, individuální i národní, spáchaných proti Bohu. Skutky násilí, jichž se Izrael dopustil na jiných národech a které by podle zdání měly vyžadovat prosbu o odpuštění od původců nebo jejich potomků, byly navíc chápány jako výkon božských pokynů, například Gn 2 - 11 a Dt 7,2 (vyhlazení Kananejců); nebo 1 Sam 15 a Dt 25,19 (zničení Amálekovců). V takových případech se zdá, jako by přítomnost Božího nařízení vylučovala možnost prosby o odpuštění (36). Zkušenost špatného zacházení, jímž Izrael trpěl v rukou ostatních národů a nepřátelství, jež z toho vznikalo mohlo také přispět k odporu před myšlenkou žádat od těchto národů odpuštění za zla na nich spáchaná (37).

Smysl pro mezigenerační solidaritu v hříchu (a v milosti) v každém případě zůstal v biblickém svědectví relevantní a je vyjádřen ve vyznání „hříchů otců“ před Bohem, takže Jan Pavel II. může prohlásit, když cituje nádhernou Azariášovu modlitbu: „ ‘Požehaný jsi Hospodine, Bože našich otců…Hřešili jsme, svévolně se odvrátili od tebe; prohřešili jsme se ve všem, neposlouchali tvá přikázání, nedbali jsme a nedělali co jsi nám uložil pro naše dobro’. (Dn 3,26.29-30). Takto se Židé modlili po návratu z exilu (srov. též Bar 2,11-13) a přijímali odpovědnost za hříchy spáchané jejich otci. Církev napodobuje jejich příklad a také žádá o odpuštění za historické hříchy svých dětí.“(38),

2.2 Nový Zákon

Základním tématem spojeným s myšlenkou viny, které je bohatě přítomno v Novém Zákoně, je absolutní Boží svatost. Ježíšův Bůh je Bohem Izraele (srov. J 4,22) vzývaný jako „Svatý Otec“ a nazývaný v 1 J 2,20 (srov. Sk 6,10) „Svatý“. Trojí prohlášení Boha za „svatého“ v Iz 6,3 se vrací ve Sk 4,8, zatímco 1 Pt trvá na tom, že křesťané musí být svatí, „Vždyť je psáno: `Svatí buďte, neboť já jsem svatý.´“ (srov. Lv 11,44-5;19,2). To vše odráží starozákonní pojetí absolutní Boží svatosti. Podle křesťanské víry ovšem Boží svatost vstoupila do dějin v osobě Ježíše z Nazareta. Pojetí Starého Zákona nebylo opuštěno, ale rozvinuto v tom smyslu, že Boží svatost se stala přítomnou ve svatosti jeho vtěleného Syna (srov. Mk 1,24, Lk 1,35;4,34, J 6,69, Sk 3,14; 4,27; Zj 3,7) a na Synově svatosti mají podíl „ti, kdo jsou jeho“ a jsou učiněni Božími syny (srov. Gal 4,4-6; Řím 8,14-17). Po Božím synovství v Ježíši nelze toužit, pokud u člověka není lásky k bližnímu (srov. Mk 12,29-31, Mt 22,37-8; Lk 10,27-8).

Láska k bližnímu, jež má v Ježíšově učení naprosto centrální místo, se stává „novým přikázáním“ v Janově evangeliu, učedníci mají milovat jako miloval on (srov. J 13,34-5; 15,12.17), tedy dokonala a až „do konce“ (J 13,1). Křesťané jsou povoláni milovat a odpouštět do míry, která převyšuje všechny lidské standardy spravedlnosti a vytváří mezi lidskými bytostmi vzájemnost, jež odráží vzájemnost mezi Kristem a Otcem (srov. J 13,34n; 15,1-11; 17,21-26). V tomto pohledu je kladen velký důraz na téma smíření a odpuštění vin. Ježíš vyzývá své učedníky, aby byli vždy připraveni odpustit těm, kdo jim ublížili, stejně jako Bůh stále nabízí své odpuštění: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ (Mt 6,12). Ten, kdo je s to odpouštět svým bližním, ukazuje, že pochopil, jak sám potřebuje Boží opuštění. Učedník je zván, aby odpustil tomu, kdo mu ublížil „sedmdesát sedmkrát“ a to i tehdy, když dotyčný o odpuštění nepožádá. (srov. Mt. 18,21-22).

Ohledně toho, kdo byl někým druhým poškozen, trvá Ježíš na tom, že poškozená osoba má učinit první krok a zrušit provinění skrze „ze srdce“ nabídnutým odpuštěním (srov. Mt 18,35; Mk 11,25) u vědomí toho, že i on je hříšník před Bohem, který nikdy neodmítá odpuštění těm, kdo o ně upřímně prosí. Mk 5,23-4 vyzývá Ježíš provinilého, aby se nejprve „šel smířit se svým bratrem“ a pak přinesl svůj dar na oltář. Bohoslužebné konání člověka, který netouží nejprve napravit škodu způsobenou bližnímu, není Bohu příjemné. To co platí, je změna v srdci a to, že dotyčný náležitým způsobem ukáže, že skutečně stojí o smíření. Hříšník, vědomý si toho, že jeho hříchy zraňují jeho vztahy s Bohem a bližními (Lk 15, 21), může ovšem očekávat odpuštění jen od Boha, protože jen Bůh je vždy slitovný a připravený zrušit naše hříchy. To je též význam Kristovy oběti, který nás jednou provždy očistil od našich hříchů (srov. Žd 9,22; 10,18). Provinilec a poškozený jsou takto smířeni v Bohu, který ve svém milosrdenství přijímá každého a každému odpouští.

V tomto kontextu, který je možné rozšířit o analýzu listů sv. Pavla a obecných listů, není známek, že by ranná církev obracela svou pozornost k hříchům minulosti, aby prosila o jejich odpuštění. To lze vysvětlit mocným pocitem radikální novosti křesťanství, který společenství orientoval spíše k budoucnosti než k minulosti. V Novém zákoně ovšem nalézáme ještě jednu širší a jemnější naléhavost: v evangeliích i v listech je ambivalence křesťanské zkušenosti plně uznána. Křesťanské společenství je například pro Pavla eschatologickým lidem, žijícím již v „novém stvoření“ (srov. 2 Kor 5,17; Gal 6,15), ale tuto zkušenost umožněná Ježíšovou smrtí a vzkříšením (srov. Řím 3,21-6; 5,6-11; 8,1-11; 1 Kor 15,54-7) nás nezbavuje náklonnosti ke hříchu přítomnému ve světě vinou Adamova pádu. Vzhledem k božským zásahem a skrze Ježíšovu smrt a vzkříšené jsou nyní možné dva scénáře: Adamovy dějiny a dějiny církve. Oba se odvíjejí bok po boku a věřící musí počítat se smrtí a vzkříšením Pána Ježíše (srov. např. Řím 6,1-11; Gal 3,27-8; Kol 3,10; 2 Kor 5,14-15), aby se účastnil dějin v nichž se „rozhojnila milost“ (srov. Řím 5,12-21).

Nové theologické čtení podobně ukazuje, jak naléhavě si byla prvotní církev vědoma možných nedokonalostí pokřtěných. Mohli bychom říci, že celý „corpus paulinum“ napomíná věřící, aby si byli plně vědomi své důstojnosti, třebaže s živým povědomím o křehkosti svého lidského stavu. „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Gal 5,1). Analogický argument lze najít v evangelních vyprávěních. Výrazně vyvstává u Marka, kde je křehkost Ježíšových učedníků jedním z hlavních témat celého podání (srov. Mk 4,40-41; 6,36-37. 1-52; 8,14-21.31-33; 9,5-6.32-41; 10,32-45; 14,10-11.17-21.27-31.50; 16,8). I když se tento motiv pochopitelně proměňuje, objevuje se u všech evangelistů. Jidáš a Petr jsou každý jinak zrádcem a tím, kdo zapřel svého Mistra, ale Jidáš končí v zoufalství nad svým činem (srov. Sk 1,15-20), kdežto Petr se kaje (srov. Lk 22, 61) a přichází s trojím vyznáním lásky (srov. v J 21,15-19). Podle Matouše dokonce i při závěrečném zjevení vzkříšeného Pána, když se mu učedníci klaněli, „někteří pochybovali“. Čtvrté evangelium ukazuje učedníky jako ty, kterým byla dána nesouměřitelná láska, třebaže na ni odpověděli nevědomostí, nedostatečností, zapřením a zradou (srov. J 13,1-38).

Toto stálé poukazování na Ježíšovy učedníky, kteří kolísají, když mají odolat hříchu není jen kritickými novočtením ranné historie. Podání jsou předkládána v takovém rámci, že se obrací ke všem ostatním Kristovým učedníkům v obtížích, kteří v evangeliu vedení a inspiraci. Nový Zákon je navíc plný povzbuzování k správnému chování, životu ve vyšší oddanosti, k vyhýbání se zlému (srov. např. Jk 1,5-8.19-21; 2,1-7; 4,1-10; 1 Pt 1,13-25; 2 Pt 2,1-22; Jud 3, 3; 1 J 1,5-10; 2,1-11.18-27; 4,1-6; 2 J 7-11; 3 J 9-10). Neobsahují ovšem přímou výzvu prvotním křesťanům, aby vyznávali hříchy minulosti, třebaže uznání skutečnosti hříchu a zla v křesťanském lidu - povolanému k eschatologickému životu podle křesťanského údělu - je velmi významné (stačí připomenout výtky sedmi církvím v knize Zjevení). Podle prosby v modlitbě Páně se tento lid modlí: „odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám“ (Lk 11,4; srov. Mk 6, 12). První křesťané tedy ukazují, že si jsou dobře vědomi, že mohou jednat způsobem, který neodpovídá jejich povolání, když nežijí svůj křest v Ježíšovu smrt a vzkříšení.

2. 3 Biblické jubileum

Významným biblickým precedentem pro smíření a překonání minulých situací je slavení Jubilea podle úpravy v knize Leviticus (kap. 25). Ve společnost složené z kmenů, klanů a rodin vznikaly nevyhnutelně stavy porušení pořádku, kdy se jednotlivci či rodiny museli ze svých obtíží „vykoupit“ odevzdáním své půdy, domu, sloužících nebo dětí těm, kdo měli více prostředků než oni. Výsledkem tohoto systému bylo, že někteří Izraelité trpěli nesnesitelnými dluhy, chudobou a služebnou podřízeností v téže zemi, kterou jim Bůh dal, ve prospěch jiných dětí Izraele. Výsledkem toho všeho mohlo být, že nějaké území nebo klan mohl skončit na kratší či delší dobu v rukách několika boháčů, zatímco zbytek rodin klanu upadl do dluhů nebo služebného postavení, které je nutilo žít v naprosté závislosti na několika velmi prosperujících osobách.

Zákony dané v Leviticu 25 jsou pokusem zvrátit běh věcí (takovým, že lze pochybovat, zda byl někdy vůbec plně realizován!) Pro zachování sociální struktury Božího lidu a obnovení nezávislosti i těch nejmenších rodin v zemi nařizuje slavit každých padesát let Jubileum. Pro Leviticus 25 je nejdůležitější, aby Izrael pravidelně opakoval vyznání víry v Boha, který při Exodu osvobodil svůj lid: „Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vám Bohem,“ (Lv 25,38 srov. verše 42.45). Slavení Jubilea bylo implicitním přiznáním chyb a pokusem o obnovu spravedlivého řádu. Každý systém, který by odcizil nějakého Izraelitu -který sice býval otrokem, ale byl osvobozen mocnou rukou Boží - byl ve skutečnosti popřením Božího spásného jednání v Exodu a skrze něj.

Osvobození obětí a trpících se stalo součástí mnohem širšího programu proroků. Deuteroizajáš v Písních o trpícím služebníkovi (Iz 41, 42,1-9; 49,1-6; 50,4-11; 52,13-53,12) rozvíjí tyto narážky na praxi Jubilea spolu s tématy vykoupení a svobody, návratu a vykoupení. 58 kapitola Izajáše, která je útokem na dodržování rituálů, které nebere zřetel na sociální spravedlnost, je i výzvou k osvobození utištěných (Iz 58,6), soustředěnou specificky kolem závazku plynoucího z příbuzenství (v. 7). Ještě jasněji, v 61. kapitole, používá Izajáš obrazů Jubilea, aby vylíčil Pomazaného jako Božího herolda, který byl poslán přinést „radostnou zvěst“ chudým, oznámit propuštění zajatým a vyhlásit Hospodinovo milostivé léto. Právě tento text s připomínkou Iz 58,6 příznačně použil Ježíš, aby vysvětlit úlohu svého života a poslání v Lk 4,17-21.

2. 4 Závěr

Z toho, co bylo řečeno, lze dovodit, že výzva Jana Pavla II. církvi, aby jubilejní rok poznačil přiznáním vin svých synů a dcer v minulosti, a stejně tak i způsoby, jak to může být provedeno, nemají v bibli přesnou paralelu. Jsou nicméně založeny na tom, co Písmo svaté říká o Boží svatosti, mezigenerační solidaritě Božího lidu a lidské hříšnosti. Papežova výzva správně chápe ducha biblického Jubilea, který vyzývá k činům zaměřeným na obnovení původního Božího řádu pro stvoření. To vyžaduje, aby hlásání jubilejního „dneška“ započatého Ježíšem (srov. Lk 4,21) pokračovalo v Jubileích slavených jeho církví. Tato jedinečná zkušenost milosti navíc Boží lid jako celek i každého pokřtěného vyzývá, aby ještě více poznávali od Pána přijaté pověření být čím dál připravenější odpouštět utrpěná příkoří (39).

Poznámky:

30. O různých metodách čtení Písma svatého viz Výklad Bible v církvi, Papežská biblická komise (1993).
31. Sem patří například: Dt 1,41 (pouštní generace přiznává, že zhřešila, když odmítla jít do zaslíbené země); Sd 10,10.12 (v době soudců lid dvakrát říká „zhřešili jsme“ proti Hospodinu, kvůli službě baalům); 1 Sam (lid Samuelovy doby říká „zhřešili jsme proti Hospodinu!“ ); Num 21,7 (tento text je příznačný v tom, že lid Mojžíšovy generace uznává, že stížnostmi kvůli potravě se provinil „hříchem“, protože mluvil proti Hospodinu a svému lidskému vůdci Mojžíšovi); 1 Sam 12,19 (Izraelité Samuelovy doby vyznávají, že, když se dožadovali krále, připočetli to „všem svým hříchům“); Ezr 10,13 (lid před Ezdrášem uznává, že „se velice provinili“ [když si vzali za ženy cizinky]); Ž 65,2-3; 90,8; 103,10 (107,10-11.17); Iz 59,9-15; 64,5-9; Jer 8,14; 14,7; Pláč 1,14, 18,22 (zde mluví Jerusalém v první osobě); 3,42 (4,13); Bar 4,12-13 (Sion mluví o hříších svých dětí, které vedly k jeho zkáze); Ez 33,10; Mi 7,9 („Já“); 18-19.
32. Například Ex 9,27 (faraon říká Mojžíšovi a Áronovi: „Opět jsem zhřešil. Hospodin je spravedlivý a já i můj lid jsme svévolníci.“ ); 34,9 (Mojžíš se modlí „promiň nám vinu a hřích“); Lv 16,21 (velekněz vyznává hříchy lidu nad hlavou „obětního kozla“ o dni smíření); Ex 32,11-13 (srov. Dt 9,26-29: Mojžíš), 32,31 (Mojžíš); 1 Král 8,33 násl.; (srov. 2 Kron 6 22 násl.: Šalamoun se modlí, aby Hospodin odpustil budoucí hříchy lidu); 2 Kron 28, 13 (předáci Izraele uznávají, že „naše viny jsou veliké“); Ezr 10,2 (Šekanjáš říká Ezdrášovi: „Zpronevěřili jsme se svému Bohu, když jsme si přivedli ženy cizinky z národů země.“); Neh 1,5-11(Nehemiáš vyznává hříchy spáchané lidem Izraele, jím samým i domem jeho otce); Est 4,17n (Esther vyznává: „A potom jsme proti tobě zhřešili a tys nás vydal do rukou našich nepřátel, kvůli poctám vzdávaným jejich bohům.“ ); 2 Mak 7,18-23 židovští mučedníci říkají, že trpí kvůli „svým hříchům“ proti Bohu.
33. K příkladům tohoto typu národního vyznání patří: 2 Král 22,13 (srov. 2 Kron 34,21: Jošijáš se obával Hospodinova hněvu: „protože naši otcové nedbali na Hospodinovo slovo a nejednali podle toho všeho, co je v této knize napsáno.“ ); 2 Kron 29,3-7 (Chizkijáš říká „naši otcové byli nevěrní“); Ž 78,8nn (žalmista vypočítává hříchy minulých generací od vyjití z Egypta). Srov. též lidové rčení citované v Jer 31,29 a Ez 18,2 „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“.
34. Tak je tomu v následujících textech Lv 26,40 (vyhnanci mají „vyznávat nepravost svou i nepravost svých otců“ ); Ezr 9,5b-15 (Ezdrášova kající modlitba, verš 7: „Ode dnů svých otců až dodnes jsme se velice proviňovali“, srov. Neh 9,6-37); Tb 3,1-5 (Tobijáš ve své modlitbě prosí: „Netrestej mě za mé hříchy, ani za mé nedostatky, ani za nedostatky mých otců“ a pokračuje prohlášením: „nedodržovali jsme tvá přikázání“[v. 5] ); Ž 79,8-9 (tento kolektivní nářek prosí Boha: „Nepřipomínej nám staré nepravosti… vysvoboď nás, zprosť nás hříchů“); 106,6 („Zhřešili jsme už se svými otci“); Jer 3,25 („…hřešili jsme proti Hospodinu, svému Bohu, my i naši otcové“); Jer 14,19-22 („uznáváme svou svévoli, i nepravost svých otců“, v. 20); Pl 5 („Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti.“, v. 7 - „běda nám, neboť jsme hřešili“, v. 16b); Bar 1,15-3,18 („zhřešili jsme proti Hospodinu“ [1,17, srov. 1,19.21; 2,5.24]- „Na nepravosti našich otců nevzpomínej“ [3, 5, srov. 2,33; 3,4.7] ); Dn 3,26-45 (modlitba Azariášova „podle pravdy a soudu jsi uvedl toto všechno pro naše hříchy“: v. 28); Dn 9,4-19 („ať pro naše hříchy a viny našich otců je Jeruzalém a tvůj lid tupen všemi, kteří jsou kolem nás“ v. 16).
35. Sem patří selhání v důvěře v Boha (např. Dt 1,41; Nm 14,10); modloslužba (jako v Sd 10,10-15); chtění lidského krále (1 Sam 12,9); sňatky s cizinkami, navzdory Božímu zákonu (Ezr 9-10). V Iz 56,13b o sobě říká sám lid, že je vinen „řečmi o útisku, odpadnutí, nápady a úvahami o klamných věcech v srdci.“
36. Srovnejme analogický případ zapuzení cizozemských manželek popsaný v Ezr 9-10 se všemi negativními důsledky, které to mohlo pro tyto ženy mít. O otázce žádosti o odpuštění od nich (nebo od jejich potomků) se nemluví, jelikož jejich zapuzení je presentováno jako požadavek Božího zákona (srov. Dt 7, 3) ve všech těchto kapitolách.
37. V této souvislosti nám přicházejí na mysl trvale poznamenané vztahy mezi Izraelem a Edomem. Edomité se jako národ - navzdory skutečnosti, že byli „bratry“ Izraele - účastnili a těšili z dobytí Jeruzaléma Babylóňany (srov. např. Abd 10-14). Jako znamení zloby nad touto zradou necítil Izrael potřebu žádat o odpuštění za zabití bezbranných edomitských válečných zajatců králem Amasjášem, jak vypráví 2 Kron 25,12.
38. Jan Pavel II., Promluva při generální audienci 1. září 1999, in L’Osservatore Romano angl. vyd. 8. září 1999, 7.
39. Srov. TMA, 33-36.

Další pokračování přinese Magazín ChristNet.eu ve středu.