Dva kláštery – dominikánský a františkánský spolu sousedí. I zahradu mají jednu, ale uprostřed rozdělenou. Právě na hranici je ta nejlepší jabloň s nejchutnějšími jablky.

Již mnoho let se oba řády přou o to, komu plody tohoto stromu patří. Přijde opět čas sklizně, a tak dominikáni vyšlou toho nejchytřejšího s košem, františkáni toho nejprostšího s nůší. Dominikán přijde ke stromu a vidí, jak tam stojí františkán a chystá se trhat jablka. Problém je však v tom, že dominikán umí pouze latinsky, františkán pouze česky. Dorozumívají se tedy posunky.

Dominikán zvedne jeden prst, františkán zvedne dva prsty. Chvíli na sebe koukají, pak dominikán zvedne tři prsty, františkán jeden prst. Dominikán pokrčí rameny, vezme prázdný koš a jde domů, zatímco františkán vesele sklízí úrodu.

„Jak jsi dopadl?“, vyzvídají dominikánovi spolubratři. „Špatně, bratři, přijdu ke stromu a tam už čeká františkán. Zvednu jeden prst, jako že je jeden Bůh. On zvedne dva, jako že Ježíš měl dvě přirozenosti. Já zvednu tři, jako že Bůh je ve třech osobách. A on zvedne jeden, jako že je stejně jeden Bůh. Na to jsem již neměl protiargument - a tak tady nesu prázdný koš.“

V druhém klášteře nadšeně vítají františkána, který se prohýbá pod tíhou nůše: „Jak jsi to dokázal?“ „Jednoduše," povídá františkán, "přijdu ke stromu a tam čeká dominikán a ukazuje mi jeden prst, jako že když sáhnu na ty jablka, že mi zlomí jednu ruku. Tak jsem mu ukázal dva prsty, jako že mu zlomím obě ruce. On mi ukázal tři prsty, jako že mi zlomí obě ruce a nohu. Tak jsem mu ukázal jeden prst, jako že mi ještě jedna končetina nakonec stejně zůstane. Toho se zalekl a tady nesu jablka!“