Kdyby všechny slzy světa - takový název dostala kniha fotografií Jana Šibíka. Kniha fotoreportéra, který svým objektivem vyhledává utrpení a nemoci, které provázejí celé lidstvo na kraji třetího tisíciletí. Sotva mohl tušit, že jeho sbírka snímků a reportáží z cest do Rwandy, Zairu, Čečenska, Bosny, Izraele, Jihoafrické republiky, Albánie, Ruska a Kuby, dostane na sklonku loňského roku další, mnohem děsivější přírůstky.

Kdyby tato publikace vycházela nyní, možná by byl její titulek mnohem děsivější. Snad by hovořil o bolesti a zvěrstvech, volajících do nebe. To, co se dělo ve Sierra Leone, totiž nelze popsat slovy. Je nutné to vidět.

V čase povánočním, v době doznívající pohody a radostné nálady z obdarovávání, vychází v časopise Reflex reportáž Ondřeje Drábka s názvem Masakry pro zábavu. Děsivé čtení je doplněno ještě děsivějšími fotkami Jana Šibíka.

Sierra Leone, západoafrická země sousedící s Libérií a Guineou, je zmítána už devět let trvající občanskou válkou. Ta vyvrcholila 6. ledna loňského roku, kdy do hlavního města Freetownu vtrhli povstalci z Jednotné revoluční fronty (RUF). Cílem bylo především získání politické moci, sesazení prezidenta Ahmada Tejana Kabbaha, zvoleného v prezidentských volbách v roce 1996.

Povstalecké útoky provázely masakry, při kterých byly dětem, ženám, mužům i starým lidem usekávány ruce, nohy, uši... a to bez jakéhokoliv důvodu. Proti činnosti RUF byly nasazeny západoafrické mírové jednotky ECOMOG, zřizované Nigérií, jež se však mnohdy nevyvarovaly podobným násilnostem jako povstalci.

Vzato do důsledku jde především o získání politické moci, která by měla doplnit moc finanční - vládu nad velkým bohatstvím diamantových dolů, kterým se může Sierra Leone pochlubit a které už povstalci ovládli v předcházejících letech bojů.

Jako by těchto hrůz nebylo málo, přidaly se ještě další. V řadách povstalců se totiž mezi bojovníky objevily i malé děti. Ty byly ve svých třech, čtyřech letech odváděny od rodičů do vojenských táborů v hustém pralese. Tam byly přeměňovány v zabijáky bez srdce, ochotné zničit kohokoliv. Jejich velitelé v nich budovali závislost na drogách a násilí - useknout někomu ruku či nohu mačetou nebo použít kalašnikov není problém - může přece jít i o zábavu, pokud je to tak někomu od dětství předkládáno.

V průběhu loňského roku došlo ve Sierra Leone více méně ke stabilizaci situace, které bezesporu napomohla také přítomnost mírových jednotek OSN a UNICEF. Ty zřídily dva utečenecké tábory - první pro lidi, které válka připravila nejen o končetiny, ale i o střechu nad hlavou, druhý pro děti, které dříve bojovaly v povstaleckých jednotkách a v současné době se vracejí k dětskému pohledu na svět, či spíše ho objevují, učí se hrát si, mít pouze dětské starosti a radosti.

V mírových jednotkách působí v současné době také pět českých a dva slovenští vojáci.

Právě do těchto podmínek se na sklonku loňského roku vydal fotoreportér Reflexu Jan Šibík. Jeho původním záměrem bylo právě zviditelnění práce českých pracovníků mírových sil OSN. Po příjezdu do Freetownu však fotografuje především bolest v očích dětí a mladých žen či mužů, těch, kteří se snaží hledat a nacházet nový způsob života, života bez rukou a nohou.

Už zde, tváří v tvář vší bolesti a úzkosti, dochází Jan Šibík k názoru, že tentokrát se jedná o něco výjimečného. Žádné z míst, které dříve navštívil, nedýchalo takovou hrůzou jako toto.

A někde tady - sám Jan Šibík říká, že možná při bezesných nocích, které pobyt na takovém místě přináší - vznikla myšlenka na uspořádání akce Podejte ruce dětem ze Sierra Leone. Reportáž otištěná v Relfexu vzbudila velkou pozornost a odezvu. Jan Šibík se zmiňuje o tom, že na jiné jeho reportáže přišel jeden nebo dva ohlasy, snímky afrického násilí však přinesly desítky dopisů, mailů a nabídek pomoci.

Fotky byly proto zvětšeny do velkých formátů a začaly putovat po celé naší vlasti. Objevily se už v Praze, Brně, Uherském Hradišti a Zlíně, probíhá instalace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a v Jablonci nad Nisou (do 10. 5. v Městském divadle).

Do konce června bude možné snímky shlédnout v plzeňské Galerii Centrum (15. - 20. 5.), v Liberci (11. - 20. 5.), Ostravě (25. 5. - 1. 6.), Šumperku (23. 5. - 2. 6.), Olomouci (3. - 13.6.), Litomyšli (15.- 25. 6.), Hradci Králové (21. - 30. 6.) a Trutnově (26. - 30.6.). Navíc vzniklo také konto Českého výboru pro UNICEF s číslem 2200022/5100, variabilní symbol 2994. K 4. květnu se 622 539, 20 Kč. Cílem organizátorů je vybrat 1 milion korun. Vzhledem k množství ohlasů se uvažuje také o možném prodloužení celé akce.

Měla jsem možnost s Janem Šibíkem strávit několik desítek minut. Společně jsme mluvili o tom, jak v člověku zlo vzniká, kde má své kořeny a kam směřuje. Snažili jsme se pojmenovat to, čím musí člověk projít, aby pochopil i to, zde je možné pomoci.

Výsledkem našeho rozhovoru byly více než méně často otazníky a tápání, nemožnost uvěřit, natož pak pochopit. Shodli jsme se nakonec na tom, že pravdu měla jedna z návštěvnic brněnské výstavy, která do knihy dojmů napsala: "Proč žít jinak než pro druhé lidi?"

Více informací, společně s fotografiemi, je možné najít na internetové stránce www.sibik.cz . Článek Masakry pro zábavu uveřejnilo letošní 3. číslo časopisu Reflex, viz http://www.reflex.cz/11003/00147971.htm.