František Tichý z Neratovic se po důkladném lékařském vyšetření dozvěděl, že má zhoubné nádorové onemocnění v pokročilém stádiu. Za jediné řešení pokládali lékaři chirurgický zákrok. Při pozorování pacientů v lůžkové části onkologického oddělení nemocnice si však tento nemocný člověk uvědomoval, že ani zákrok, ani následná medikamentózní léčba nepřinášejí v mnoha případech zlepšení stavu. Rozhodl se.

Oznámil lékařům, že nepostoupí plánovanou operaci, přestože si plně uvědomoval riziko a případné důsledky. František začal jednat sám. Prostudoval si hromady knih a lékařských časopisů. Nepatřil k lidem, kteří rádi a ochotně uvěří v zázrak, který by je zbavil utrpení a bolesti.

Vyzkoušel dietu, která měla zastavit rakovinové bujení. I když ji přísně dodržoval, zlepšení se nedostavilo, ale pocítil alespoň slabou úlevu. Začal cvičit jógu, ale ani zde nenašel ulehčení ve svém trápení.

Když ho jeho lékař písemně vyzval, aby se ve vlastním zájmu dostavil na kontrolu, rozhodl se opustit město a odjel na chatu po rodičích do Beskyd.

Kolik měsíců života mu ještě zbývá? Přemýšlel nad svým životem a nyní litoval, že ve svém dvaačtyřicetiletém životě ublížil i několika lidem. I když nenašel v sobě dostatek odvahy osobně se jim omluvit, alespoň tak učinil ve svých myšlenkách. Zejména svou ženu, kterou opustil kvůli podnikání, prosil za odpuštění.

Při procházkách po horách v hlubokém lese, se ve svých myšlenkách začal stále častěji obracet k Bohu. Dříve v něho nevěřil a ani nyní nevěřil v to, že by učinil zázrak a zachránil ho, ale myšlenky se k němu více a více obracely.

Začal se pravidelně modlit, v lese u cesty opravil polorozbořenou kapličku. Lidé ho litovali, vždyť nevypadal ani trochu zdravě. Podle nich by si měl raději lehnout a odpočinout si. Hodiny a dny bojoval František ze svým tělem. Vyčistil i studánku, u které stával křížek. Dokonce vybudoval svou malou vlastní kalvárii, když cestou ke studánce rozvěsil na stromy svaté obrázky. Lepší je umřít ve stoje, než se proležet ke svému konci v nemocnici. To si opakoval když bojoval se svou smrtí.

Čím více se obracel k Bohu a k Ježíši, tím více si uvědomoval, že je naplňován neskonalou pokorou a úctou k životu, přírodě, všem tvorům, ale zejména k Bohu.

Na konci léta se začal cítit lépe. Bolest ustoupila, dokázal se i dobře najíst a byl velice spokojený. Už věřil, že víra v Boha a síla myšlenky můžou zvrátit i nanejvýše nepříznivý osud.

V říjnu navštívil lékaře v nemocnici. Ti však nevycházeli z úžasu. Rentgenové snímky hovořili jasně. Na předcházejících byly orgány a okolní tkáně napadnuté smrtelnou chorobou. Na těchto nádory výrazně ustoupily a přestaly mít dokonce zhoubný charakter. Podle lékařů byl František zdrav.

Jeho cesta z nemocnice vedla opět na chalupu do lesů. Našel si práci v lese a každý den konal svou oblíbenou procházku ke studánce, kde se vroucně modlil a děkoval svému Pánu na uzdravení. K Vánocům dokonce dostal od své bývalé manželky blahopřání ke svátkům s odkazem, že mu jeho špatné skutky všechny odpustila.

Jak sám uvedl, celou noc proplakal štěstím, tak byl neskonale vděčen svému Pánu za tolik pomoci a strpení, kdy ho v tom nejtěžším momentu jeho života neopustil.

Autor je novinářem deníků Bohemia