Seznamka
Za morální podpory své ženy jsem napochodoval na transfúzní oddělení brněnské fakultní nemocnice. V šatně jsem vyplnil formulář s čtyřiceti otázkami typu: "Praktikuje váš sexuální parter krvavé sexuální praktiky, střídá partnery? Požíváte návykové látky (alkohol, cigarety, drogy)?"
Na to snad odpovědět jediné - průběžně. Takto vyzbrojen jsem byl vyvolán. Nutno podotknout, že ono oddělení je čtvercová místnost asi s osmi dveřmi a pěti okénky. Zjistit, odkud na vás kdo volal, je zhola nemožné, zvláště pro dobrovolníka - začátečníka. Naštěstí mi pomohla jedna moje studentka nenápadným "Adame - tam" a máchla rukou k okénku registrace.
Vyzbrojen občankou a vyplněným formulářem o sexuálních zvycích mé ženy jsem chvíli sděloval té zcela indiskrétní paní své nejintimnější postoje. Nakonec jsem vyměnil občanku za kelímek s čárovým kódem a vyrazil jsem ke dveřím s nápisem "Muži".
Na své pouti jsem byl doprovázen výkřikem "Jé ty deš na destičky? Po mě moč nikdy nechtěli!" (Už si nikdy nenechám od studentů tykat!!) Třicet lidí upřelo své zraky na osobu s nadbytkem prken (nebo destiček, to už mi bylo v té době jedno), která je jde uskladnit na záchod. Připadal jsem si jako údržbář, styděl jsem se až do palce u nohy a proklínal jsem svou ženu za nápad darovat vůbec cokoli.
Jenomže když čtrnáct hodin pijete jenom ovocný čaj a na snídani máte s bídou tři deci téhož, naplnit kelímek není hračka. Tak jsem tam stál asi deset minut a zkoušel. Nás takto postižených bylo ovšem víc a tak se vytvořila fronta, která jenom umocnila dojem těch v čekárně, že skládám přebytečné destičky někam do kouta.
Nakonec jsem zvítězil nad přírodou a rychlým krokem jsem si to rázoval ke dveřím na opačném konci místnosti s nápisem Vyšetření moči. Slušně jsem zaklepal a ... nic. Na radu všudypřítomné studentky jsem rovnou vstoupil dovnitř. Nebylo mi však souzeno přežít bez upoutání pozornosti ani minutu.
Po chvíli jsem byl vyvolán na odběr krve a když jsem pak čekal na výsledky, proťal vzduch řízný hlas padesátileté sestry: "Pan Rakovský". Vstal jsem a šoupal se k ní. Asi pomalu, protože mi na vzdálenost pěti metrů sdělila: "Jste úplná nula!".
Dotklo se mě to. Jednak proto, že mé kvality přece nemůže posoudit podle vzorku krve, a jednak proto mí rodiče mi vždycky tvrdili, že mám AB+. Vyzbrojen touto rodinnou zkazkou jsem sestře oponoval: "Jste si jistá, já mám AB+!". Zděšení v očích. "Mařenko, můžete tenhle vzorec udělat ještě jednou?". Opakovaný pokus mě měl přijít draze.
Tentokrát vyrazila jiná, robustnější, sestra s výkřikem: "Pane magistře!" Teď už všichni opustili i toalety, protože titulem dosud nikdo nebyl osloven. Asi šedesát očí a dvanáct brýlí sledovalo souboj králíka s kobrou. "Jsem si naprosto jistá, že jste totální, absolutní nula!". "No, ale já si všude píšu AB+" "Kam všude? No to snad nemyslíte vážně!" "No néé, samozřejmě, si to nikam nepíšu, jenomže mně rodiče řekli, že jsem po nich zdědil AB+." "No tak to určitě ne. Zdědil jste nulu. Vůbec jakou krevní skupinu mají vaši rodiče?".
Na to není co dodat. Nedejbože, abych jí řekl skupiny, a přišlo se na to, že nejsem synem svých rodičů! Copak já se vyznám v genetice? Už tak na mne čumí půlka Brna a já se ještě nechám odhalit jako úplně jiný dítě! Ustoupil jsem. "Nevím, jakou mají skupinu. Ale já se zeptám." "No dobře, a pamatujte si, že jste nula!" Dík. Nic horšího mě nemohlo potkat. Nemám své rodiče, jsem naprostá nula, a navíc jsem zostuzen před očima své studentky, která nepochybně celou ságu rozšíří po fakultě. Ach jo.
Ještě, že doktorka měla pochopení pro zbytého prvodárce. Dotazník nečetla a položila pár zběžných otázek typu: "Cítíte se dobře?" Měl jsem jazyku, že teď už zdaleka ne, ale pud sebezáchovy mě přinutil sklapnout a pokýváním přisvědčit. Jen tak mimochodem mi sdělila, že mám železa za celou rodinu, neboť moje žena ho má málo. Ale v průměru jsme pořád nadprůměrní. Teda prý. Povzbuzen vědomím, že alespoň v něčem se šplháme do horních deseti tisíc, vyrazil jsem do dveří Odběry
. Celý zblblý jsem málem na schodišti sešel dolů, kde byla šipka Určování paternity. Naštěstí zablikala kontrolka z rodinného práva něco o určování otcovství, a tak jsem zcela zděšen raději prchl nahoru, kde už všechno proběhlo hladce.
Pojedl jsem rohlík, zapil jej čajem a vstoupil jsem do království sterility. Přisvědčil jsem na otázku "Vy máte levou?" a po chvíli už jsem v ní měl jehlu. Během pěti minut jsem naplnil půllitrový sáček s čárovým kódem a velkou nulou. S pocitem dokonalého štěstí jsem pak za doprovodu své ženy málem proběhl skleněnými dveřmi do protější budovy bufetu.
Tam padlo také definitivní rozhodnutí: "Mne už tady nikdo pěkných pár měsíců neuvidí!"
"Minimálně tři, miláčku, dřív tě stejně nevezmou ..."
