Co víme o dnešní Jugoslávii? Málokdo přizná, že vůbec nic. Země, která se v osmdesátých letech 20. století mohla chlubit rozkvetlým hospodářstvím se ocitla na pokraji krize v mnohaletém období embarga. Když jsem přemýšlel, čím bych začal tuto reportáž, napadlo mě to, že začnu od Adama. Před půl rokem jsem se rozhodlo s několika přáteli zorganizovat akci sbírání knih pro Čechy žijící v Srbsku. Na základě toho jsme sebrali 15 krabic knih a učebních pomůcek. A teď jsme se to rozhodli odvézt do Srbska. Přímo k Čechům do Matice České v Bela Crkvi.

V neděli jsme vyjížděli z Českých Budějovic. Do auta jsme vezli ještě jídlo a léky pro dětskou nemocnici v Kosovské Mitrovici. První potíže se objevili na maďarských hranicích, kde nás celník nechal bezdůvodně vyložit a naložit náklad z auta. To ale ještě nebylo všechno. Ta nejhořčí pilulka přišla až na hranicích Jugoslávie. Zde jsme čekali 10 hodin na odbavení. Zdejší celníci si neustále vymýšleli nová a nová nařízení.

A tak jsme dorazili k Čechům až v pondělí ve osm hodin večer. Zde nás čekalo doopravdy milé přivítání. Zjistili jsme, že Češi žijící v Bela Crkvi a okolí už jazyk český zčásti zapomněli. Ale strašně se snaží, aby se tradice tohoto jazyka obnovila a předala dalším generacím. Proto jsme zde domluvili mnoho kontaktů. Po cestě do Bělehradu je člověk zděšen pohledy na zničené továrny a budovy. Zvláště pohled na porodnici centru Bělehradu, kde díky náletům nebude devadesát dětí nikdy slyšet, zde musím připomenout. Ale v rámci zachování objektivity bych každého rád vybídl, aby se tam jel podívat.

Naše cesta pak pokračovala do uprchlických táborů nedaleko města Čačak. Asi vás nikoho nepřekvapí to, že tu několik rodin žije ve stísněných podmínkách už více než šest let.

Cílem naší cesty byla Kosovská Mitrovice, kam jsme přijeli po několika kontrolách v odpoledních hodinách. Byla to Srbská část, kterou jsme navštívili. Teď mohu konstatovat větu: "Reportér Magazínu Christnet patří mezi tři české novináře, kteří po válce navštívili Kosovskou Mitrovici."

Spali jsme zde v dětské nemocnici. Zvláštní pocit. Ležíte na postelích, kde nedávno ležely zmrzačené děti. Člověk si zde nesmí nic připouštět. Věřím tomu, že bych se zbláznil. Toto je pravé město, kde se střetla tradiční ortodoxie s katolicismem a islámem. Ale musím říct otevřeně to, že v boji tu zdaleka nešlo o víru a přesvědčení, ale hlavně o národnost. Srbové nemají rádi Albánce a naopak. V městě pak dělí obě strany most, který hlídají příslušníci KFOR.

Na závěr bych zde zmínil názor našeho hostitele, který je Srb, muslim. Bavili jsme se společně o Bohu a o náboženství. A on mi řekl, že Boha člověk musí hledat v srdci. Nezáleží na tom, jakého jsme vyznání. Všichni máme společný cíl, pouze cesty jsou jiné. A to je asi princip, který by si měli uvědomit nejen lidé, kteří zde žijí.