Nikdy jsem nepochopil, proč si ti, kdo ve věku módního evolucionismu nejvíce mluví o evoluci nevšimli způsobu, jímž se evoluce skutečně uplatňuje v našich moderních potížích. Ve vesmíru je nepochybně jistý prvek evoluce a já neznám žádné náboženství ani žádnou filosofii, které by to naprosto popírali.

Evoluce je, populárně řečeno, to co se děje s nevědomými věcmi. Nevědomě rostou, nebo nevědomě upadají, či spíše jisté jejich části se vzmáhají a jiné ustupují. V každém daném okamžiku je téměř vždy ještě přítomno to, co ustupuje spolu s neúplností toho, co se vzmáhá.

Kdybych třeba jako Spící krasavice na sto let usnul (a jak rád) narostly by mi, narozdíl od Spící krasavice, dlouhé vousy. A právě tak jako mi rostou vlasy, když spím, vyrostla by na mě, kdybych byl mrtev, tráva. Ti, jejichž náboženství učilo, že Bůh upadl do spánku, byli vždy velmi zaujati skutečností, že má dlouhý vous. A ti, jejichž náboženství hlásá, že vesmír je od samého počátku mrtev (není ani hrobem někoho konkrétního) soudí, že právě proto roste tráva.

V každém případě se takový vývoj týká věcí a bytostí, které jsou buď mrtvé nebo spí. To, co se děje, když všichni spí se jmenuje evoluce. To, co se odehrává, když jsou všichni vzhůru, nazýváme revolucí.

Byl jednou jeden čestný muž, jehož jménu jsem se nikdy nedověděl, ale jehož tvář téměř vidím dosud (rámují ji viktoriánské licousy a přidržuje viktoriánský nákrčník), který srovnával civilizační výdobytky a společenskou zdatnost Francie a Anglie. Když došel k náboženskému aspektu konstatoval, že ve Francii bylo více kamenných a cihlových kostelů, kdežto v Anglii bylo více sekt.

Měl jsem vždy své pochybnosti, zda je tak živý rozpad známkou vitality v nějakém hodnotném smyslu. Slunce může probudit červy v mrtvém psu, nezbytnou podmínkou takového osvobození však je, aby byl pes bezvědomý nebo (přinejmenším) roztržitý. Pokud máte v oblibě psy můžete, vzato obecně, mluvit o zkáze. Pokud máte rádi červy, nazvete to evolucí. V každém případě se jedná o to, co se stane věcem, když je necháte jejich osudu.

Evolucionistický omyl

Je třeba říci, že moderní evolucionisté nedokázali nijak využít myšlenku evoluce, zvláště v oblasti společenských prognóz. Neustále se dopouštějí mylného předpokladu (z hlediska jejich logiky), že evoluce ví, co dělá. V jejich představách stát budoucnosti září jako oblý a nablýskaný ovocný plod. Na základě evoluce lze říci jen jediné, žádný stát nikdy nebude oblý a nablýskaný, protože bude vždy obsahovat orgány, jež se přežily a jiné, které ještě plně nenašly svou funkci.

Kdybychom si chtěli zaprorokovat co přijde, musíme si představit, že věci dnes uměřené vzrostou do nesmírných rozměrů, věci lokální stanou universálními, dnešní přísliby přejdou v budoucí triumfy, petrklíče vyrostou výše než slunečnice a vrabčáci si budou kolem vyšlapovat jako plameňáci.

Musíme se, jinými slovy, ptát, které moderní instituce před sebou mají budoucnost? Která z moderních institucí může v sociálním horku a budoucím růstu natéci do šestinásobných rozměrů? Nemyslím, že by se rozrůstalo zahradní město, ale o tomu budu psát v dalším a posledním ze svých článků této série. Nemyslím, že by natolik vyrostla i běžná základní škola se svou povinnou výukou.

Příliš mnoho negramotných lidí nenávidí své učitele, že je učili a příliš mnoho vzdělaných nenávidí učitele, protože neučí. Zahradní město nepřinese mnoho květů, mladá idea nevyrazí, leda že by vyrazila na učitele. Ale na zahradě stojí jeden kvetoucí strom, jediná přirozená expanze o níž soudím, že bude dále pokračovat a to je instituce, již nazýváme vězením.

Pro každého vězení

Pokud bude kapitalistům dovoleno dostavět kapitalistickou společnost, jak si ji naplánovali, pak se vší vážností tvrdím, že se vězení stane zkušeností téměř universální. Nemusí jít nutně o zkušenost krutou nebo zahanbující, v tomto ohledu (beze všeho připouštím pro účely této debaty) může tato zkušenost dojít velkých vylepšení.

Je velmi dobře možné, že se podmínky ve vězení stanou lidštějšími. Vězení se ovšem stane lidštějším jen proto, aby se do něj vešlo více lidí. Nemám valného mínění o úsudku a smyslu pro humor těch lidí, kteří sledovali nedávné policejní procesy a nevšimli si, že už nejde o to, zda byl nějakým zločinem porušen zákon, ale o to, zda lze nějakou situaci napravit tím, že je někdo zavřen do vězení.

Tak tomu bylo v případě Toma Manna, stejně jako Larkina a totéž platí i o chudákovi ateistovi, který zůstal za mřížemi kvůli slovům, pro něž byl zproštěn obvinění; a to je u těchto případů na denním pořádku. Člověka už nezavíráme, protože něco udělal, ale pro naději, že nic neudělá.

Na základě tohoto principu je jistě možné učinit podmínky výkonu trestu poněkud přiměřenějšími nebo (a to je pravděpodobnější) tajnějšími. Vězení může být skutečně milosrdnější, pokud bude soud méně spravedlivý. Nepřekvapilo by mě, pokud by, ještě před tím, než se s tím vypořádáme, bylo vězňům dovoleno kouřit, samozřejmě za podmínky, že byli kvůli kouření uvězněni.

Tento proces bude, vzhledem k absenci demokratických protestů, jistě pokračovat. Rozšíří se, znásobí a znovu naplní zemi a podmaní si ji. Velmi rychle může vězení pozbýt i své potupnosti: těžko je učinit potupným, když mohou být lidé jako Larkin uvězněni zcela bezdůvodně, stejně jako byl beze všeho důvodu jeho slavný předek oběšen.

Jenže kapitalistická společnost, která nemá smyslu pro čest nemůže rozumět ani potupě a bude nadále zavírat, aniž by k tomu byl důvod. Nebo snad z toho poněkud prostého důvodu, který nutí kočku, aby vyskočila a myš aby utekla.

Málo záleží na tom, zda naši páni sníží k tomu, aby věci pojmenovali tak, že každé vězení bude školou, nebo upřímněji prohlásí každou školu vězením. V případě škol již svůj otrokářský princip naplnili. Do základní školy chodí všichni, až na těch pár, kteří je tam posílají. Prorokuji, že (jestliže naše vzpoura neuspěje) téměř každý půjde do vězení s velmi podobnou trpělivostí.

Přeložil Martin Moštěk