Deklarace Dominus Iesus kapitoly 1 a 2

Úvod

Pán Ježíš, než vystoupil na nebesa nařídil svým učedníkům, aby hlásali evangelium celému světu a křtili všechny národy: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16, 15-16); „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18-20; srov. Lk24, 46-8; J17,18,20-1; Sk 1,8).

Universální poslání církve se zrodilo z příkazu Ježíše Krista a v průběhu staletí je naplňováno zvěstováním tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého a tajemství Synova Vtělení jako spásonosné události pro celé lidstvo. Základní obsah křesťanské víry je vyjádřen takto: „Věřím v jednoho Boha, Otce Všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem. Skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu se sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vystoupil na nebe a sedí po pravici Otce. Přijde znovu ve slávě a bude soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, pána a dárce života, který vychází z Otce. S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován. Mluvil ústy proroků Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ (1)

2. Během staletí církev věrně hlásala a dosvědčovala Ježíšovo evangelium. Na sklonku druhého tisíciletí není její poslání ani zdaleka dokončeno (2). Proto dnes víc než kdy dříve platí slova sv. Pavla: „ Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1 Kor 9,16). Tím je vysvětlena zvláštní pozornost, již magisterium věnuje zdůvodňování a podpoře evagelisačního poslání církve, především v souvislosti s náboženskými tradicemi světa (3).

Při posuzování hodnot, které tato náboženství dosvědčují a nabízejí lidstvu Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím II. vatikánského koncilu s otevřeným a positivním přístupem prohlašuje: „Katolická církev neodmítá nic co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém liší od toho, co ona věří a k věření předkládá, přesto jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (4). V návaznosti na tento směr uvažování nachází dnes církev při svém hlásání Ježíše Krista „cesty, pravdy a života“ ((J14, 6) využití i pro praxi mezináboženského dialogu. Ten jistě nenahrazuje, spíše doprovází její missio ad gentes zaměřené k „tajemství jednoty“, z něhož „vyplývá, že všichni muži a ženy, kteří jsou spaseni, se podílejí, třebaže různě, na jednom tajemství spásy v Ježíši Kristu skrze jeho Ducha.“ (5). Mezináboženský dialog, který je součástí evangelisačního poslání církve (6), vyžaduje přístup porozumění a vztah vzájemného poznání a obapolného obohacení v poslušnosti pravdě a s respektem ke svobodě. (7).

3. Při dialogu mezi křesťanskou vírou a dalšími náboženskými tradicemi a rovněž při snaze hlouběji porozumět jeho theoretickými základům vznikají nové otázky, jež je třeba zkoumat novými způsoby bádání, předkládáním námětů a doporučováním způsobů jednání, jež si vyžadují pozorné rozlišení. Tato deklarace chce biskupům, theologům i všem katolickým věřícím připomenout některé nezastupitelné prvky křesťanského učení, jež mohou pomoci theologické reflexi tohoto úkolu a přípravě řešení souladných s obsahy víry a odpovídajících na naléhavé potřeby soudobé kultury.

Tomuto účelu odpovídá vysvětlující jazyk deklarace, který nepojednává otázku jedinosti a spásné universality tajemství Ježíše Krista a církve systematicky, ani nepředkládá řešení otázek, jež jsou předmětem svobodné theologické debaty. Oproti tomu deklarace opakuje učení katolické víry v těchto oblastech, poukazuje na několik základních otázek, které jsou otevřeny dalším vývoji a vyvrací některé specifické mylné nebo dvojznačné postoje. Proto deklarace přebírá to, co učily předešlé dokumenty magisteria, aby znovu zopakoval některé pravdy, jež jsou součástí katolické víry.

4. Misijní hlásání evangelia, které církev koná stále je dnes ohrožováno relativistickými theoriemi, které se snaží ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo principiálně). V důsledku se pak tvrdí, že některé pravdy byly překonány. Například jde o definitivní a úplnou povahu zjevení Ježíše Krista, povahu křesťanské víry ve srovnání s vírami v jiných náboženstvích, inspirovanost knih Písma svatého, osobní spojení Věčného Slova a Ježíše z Nazaretu, jednotu ekonomie Vtěleného Slova a Ducha svatého, jedinost a spásná universalita tajemství Ježíše Krista,universální spásné zprostředkování církve, neoddělitelnost—spojená s uznáním odlišnosti—Božího království, Kristova království a církve a také subsistence církve Kristovy v katolické církvi.

Kořeny těchto problémů lze nalézt v předpokladech jak filosofické tak theologické povahy, které obojí brání chápání a přijetí zjevené pravdy. Některé z nich můžeme zmínit: přesvědčení o obtížné postižitelnosti a nikoli výslovné formulaci božské pravdy a to i v případě křesťanského zjevení; relativistický postoj vůči pravdě samé, podle něhož to, co je pravdivé pro jednoho nemusí platit pro druhého; radikální protikladnost, do níž jsou stavěny logická mentalita západu a symbolická mentalita východu; subjektivismus považující rozum za jediný zdroj poznání a proto neschopný „pozdvihnout zrak k výšinám a neodvažující se povznést k pravdě o bytí“ (8); potíže s chápáním a přijetím přítomnosti definitivních a eschatologických událostí v dějinách; metafysické vyprazdňování vtělení věčného Logu, redukované na pouhý projev Boha v dějinách; eklekticismus těch, kdo při theologickém bádání nekriticky vstřebávají ideje vzešlé z různorodých filosofických a theologických kontextů bez zvažování jejich konsistence, systematického propojení nebo slučitelnosti s křesťanskou pravdou. Konečně pak jde o sklony číst a vykládat Písmo svaté mimo tradici a učitelský úřad církve.

Na základě takových předpokladů, jež se mohou projevit v různých nuancích, se rozvíjejí různé theologické náměty—často předkládané jako tvrzení, a často jako hypotézy—v nichž křesťanské zjevení a tajemství Ježíše Krista ztrácí svůj charakter absolutní pravdy a spásné universality, nebo na ně alespoň padá stín pochyb a nejistot.

I. Plnost a definitivnost zjevení Ježíše Krista

5. K nápravě tohoto čím dál běžnějšího relativistického smýšlení je především nutno znovu potvrdit definitivní a úplnou povahu zjevení Ježíše Krista. Skutečně, musíme pevně věřit, že v tajemství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je „cesta, pravda a život“ (J 14, 6) je dáno plné zjevní božské pravdy: „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11, 27); „ Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl“ (J 1, 18); „V něm je přece vtělena všechna plnost božství.“ (Kol 2, 9-10).

S věrností Božímu slovu II. vatikánský koncil učí: „Nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení.“ (9). A dále „Ježíš Kristus, vtělené Slovo, člověk k lidem poslaný, mluví slova Boží ( J 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. J 5,36; 17,4). Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. J 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu. Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).“ (10)

Proto encyklika Redemptoris missio církev znovu vybízí, aby hlásala evangelium jako plnost pravdy: „V tomto definitivním Slovu svého zjevení se Bůh dal poznat nejplnějším možným způsobem. Zjevil lidstvu, kým je. Toto definitivní Boží sebe-zjevení je základním důvodem, proč je církev samou svou povahou misionářská. Nemůže než hlásat evangelium, tedy plnost pravdy o samotném Bohu, k jejímuž poznání nás Bůh uschopnil.“ (11). Proto pouze zjevení Ježíše Krista: „uvádí do našich dějin universální a konečnou pravdu, která podněcuje lidskou mysl k neustálému úsilí.“ (12)

6. Proto theorie o omezeném, neúplném a nedokonalém charakteru zjevení Ježíše Krista, které by bylo komplementární s tím, jež se nachází v jiných náboženstvích, odporuje víře církve. Takový postoj se může zakládat na představě, že pravda o Bohu nemůže být ve svém celku a úplnosti pochopena a vyjevena žádným historickým náboženstvím, ani křesťanstvím, ani Ježíšem Kristem.

Takové tvrzení je v zásadním rozporu s předešlými stanovisky katolické víry, podle nichž je plné a úplné zjevení spásného Božího tajemství je dáno v Ježíši Kristu. Proto, přestože jsou Ježíšova slova, skutky a celé jeho historické dění limitováno coby lidské skutečnosti, je jejich subjektem božská osoba Vtěleného Slova „pravého Boha a pravého člověka“ (13). Z toho důvodu mají v sobě definitivnost a úplnost zjevení spásných Božích způsobů a to i tehdy, když hlubina božského tajemství samotného zůstává transcendentní a nevyčepatelná. Pravda o Bohu není zrušena nebo redukována kvůli tomu, že je vyslovena lidskou řečí, právě naopak je jedinečná, plná a úplná, protože ten, kdo mluví a jedná je vtělený Boží Syn. Proto od nás víra vyžaduje, abychom vyznávali, že vtělené Slovo v celém svém tajemství sahajícím od vtělení po oslavení je participujícím avšak reálným zdrojem i naplněním veškerého spásného zjevení Boha lidstvu (14) a že Duch svatý, který je Duchem Kristovým vyučí v této „celé pravdě“ (J 16, 13) apoštoly a skrze ně celou církev.

7. Náležitou odpovědí na Boží zjevení je „poslušnost víry“ (Řím16,26, srov. Řím1, 5; 2 Kor 10, 5-6), jíž se člověk svobodně svěřuje se vším co je Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh.“ (15) Víra je dar milosti: „Aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.“ (16).

Poslušnost víry zahrnuje přijetí pravdy o Kristově zjevení, zaručené samotným Bohem, který je pravda sama (17). „Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu. Současně a neoddělitelně je to svobodné přijetí celé pravdy, kterou Bůh zjevil.“ (18). Víra tedy, jako „Boží dar“ a jako „Jím vlitá nadpřirozená ctnost“ (19) zahrnuje dvojí přilnutí: k zjevujícímu Bohu a Jím zjevené pravdě, vycházející z důvěry, kterou člověk má k Bohu, který promlouvá. Proto „musíme věřit jen a pouze v Boha: Otce, Syna a Ducha svatého.“ (20).

Proto je nutno důsledně se držet rozdílu mezi theologickou vírou a přesvědčením v jiných náboženstvích. Jestliže je víra přijetím zjevené pravdy na základě milosti, které dovoluje „pronikat tajemství způsobem, který dovoluje soudržné porozumění“ (21), pak přesvědčení v jiných náboženstvích je sumou zkušeností a myšlenek tvořících lidský poklad moudrosti a náboženských tužeb, které člověk shromáždil při svém hledání pravdy a podle nichž jednal ve svém vztahu k Bohu a Absolutnu. (22)

Současné theologické úvahy na toto rozlišení vždy nemyslí. Theologická víra (přijetí pravdy zjevené Jediným Bohem v Trojici) je pak často ztotožněno s přesvědčením v jiných náboženstvích, které je náboženskou zkušeností stále ještě hledající absolutní pravdu a stále postrádající souhlas sebezjevujícímu se Bohu. To je jeden z důvodů, proč se rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími často redukují tak, jako by ani neexistovaly.

8. Objevuje si i hypotéza o inspirované hodnotě posvátných spisů jiných náboženství. Je jistě nutno uznat, že se v těchto textech vyskytují prvky, které de facto mohou být nástroji s jejichž pomocí nespočet lidí v uplynulých staletích mohlo a i dnes může živit a udržovat svůj živý vztah s Bohem. Proto, jak již bylo uvedeno výše, II. vatikánský koncil o posuzování zvyků, předpisů a učení jiných náboženství učí, že „i když se v mnohém liší od vlastního učení církve, přesto často odrážejí světlo pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (23).

Tradice církve ovšem vyhrazuje označení inspirované texty pro kanonické knihy Starého a Nového zákona, protože ty byly inspirovány Duchem svatým (24). Věroučná konstituce o Božím zjevení II. vatikánského koncilu přebírá tuto tradici a prohlašuje: „Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. J 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány.“ (25). Tyto knihy: „učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“ (26).

Nicméně Bůh, který chce k sobě v Kristu povolat všechny lidi a sdílet jim plnost svého zjevní a své lásky: „neopomíná svou přítomnost projevovat mnoha způsoby nejen jednotlivcům, ale i cleým národům skrze jejich duchovní bohatství, jejichž hlavním a podstatným projevem jsou jejich náboženství, třebaže obsahují mezery, nedostatky a omyly“ (27). Posvátné knihy jiných náboženství, které reálně řídí a vyživují existenci svých stoupenců, tedy přijímají prvky dobra a milosti v nich obsažené z tajemství Kristova.

II. Vtělený Logos a Duch svatý v díle spásy

9. V soudobém theologickém myšlení se často objevuje takový přístup k Ježíši z Nazaretu, který ho považuje za konkrétní, konečnou, historickou postavu, která božství zjevuje nikoli výlučně, ale komplementárně s jinými zjevujícími a spásnými postavami. Nekonečné, absolutní a poslední tajemství Boží by se tak mohlo lidstvu zjevovat mnoha způsoby a v mnoha historických postavách, Ježíš z Nazaretu by byl jednou z nich. Konkrétněji, podle některých z nich je Ježíš jednou z mnoha tváří, kterou Logos přijal v průběhu času, aby s lidstvem spásně komunikoval.

Dále bylo k ospravedlnění jak universality křesťanské spásy tak skutečnosti náboženského pluralismu předpokládáno, že existuje ekonomie věčného Slova, která platí i mimo církev, nemá k ní vztah a doplňuje ekonomii vtěleného Slova. První z nich má větší universální hodnotu než druhá, omezená jen na křesťany, třebaže v druhé se může plněji projevovat Boží přítomnost.

10. Tyto teze jsou v hlubokém rozporu s křesťanskou vírou. Je nutno pevně věřit nauku víry, která učí, že Ježíš z Nazaretu, syn Mariin a jen on sám je Synem a Slovem Otcovýn. Stejné Slovo, které „bylo na počátku u Boha“ (J1, 2) se „stalo tělem“ (J1, 14).V Ježíši „Kristu, Synu živého Boha“ (Mt 16, 16) je „vtělena všechna plnost božství“ (Kol2, 9). On je „jednorozený Syn, který je v náruči Otcově.“ (J1, 18), jeho „milovaný Syn, v něm máme vykoupení…v něm se rozhodla přebývat plnost sama, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ (Kol1, 13-14; 19-20).

První nicejský konicil, věren Písmu svatému a odmítaje mylné a omezující výklady vyznal slavnostně svou víru takto: „Ježíš Kristus je Boží Syn, jednorozený z Otce, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh u pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno bylo stvořeno, vše na nebi i na zemi. Pro nás lidi a pro naši spásu, sestoupil u nebe. skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých..Vstoupil na nebesa a přijde znovu, aby soudil živé a mrtvé.“ (28). Následujíce učení církevních Otců i chalcedonský koncil vyznává: „jeden a týž Syn, náš Pán Ježíš Kristu, týž v dokonalém božství a dokonalém lidství, týž pravý Bůh a pravý člověk…, jedné z podstaty s Otcem podle božství a jedné podstaty s námi podle lidství…, zrozený z Otce přede všemi věky podle božství a v těchto posledních dnech, pro nás a pro naši spásu, z panenské Bohorodičky Marie podle lidství“ (29)

Proto prohlašuje II. vatikánský koncil, že Kristus „nový Adam,… obraz neviditelného Boha" (Kol 1,15)21; je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou… Nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu, takže každý z nás může říci spolu s apoštolem: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20)“.(30)

Jan Pavel II. v tomto ohledu výslovně prohlásil: „Zavádění jakéhokoliv rozporu mezi Slovem a Ježíšem Kristem odporuje křesťanské víře…Ježíš je Vtělené Slovo—jedna a nerozdílná osoba…Kristus není nikdo jiný než Ježíš z Nazaretu, on je Slovo Boží, které se stalo tělem, pro spásu všech…Při objevování a oceňování mnohačetných darů—zvláště duchovních pokladů—jež Bůh svěřil každému národu nemůžeme tyto dary oddělovat od Ježíše Krista, středu Božího plánu spásy.“ (31)

Podobně odporuje katolické víře oddělování spásného působení Slova jako takového a působení Vtěleného Slova. Ve Vtělení se veškeré spásné působení Slova Božího vždy děje v jednotě s lidskou přirozeností, kterou přijalo, aby dosáhlo spásu pro všechny lidi. Jediná osoba Slova je jedním subjektem, který jedná ve dvou přirozenostech, lidské a božské. (32)

Proto teorie, které i po vtělení přičítají spásné působení Logu jako takovému v Jeho božství, konané „navíc“ nebo „mimo“ lidství Kristovo, nejsou slučitelné s katolickou vírou. (33)

11. Podobně je nutno pevně věřit nauku víry o jedinosti a spásné ekonomii chtěné Jedním Bohem v Trojici, jejímž zdrojem a středem je tajemství Vtělení Slova, prostředníka božské milosti na úrovni stvoření a vykoupení (srov. Kol1, 15-20), který přivádí k naplnění všechny věci (srov. Ef 1, 10), který sám„se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor1, 30). Tajemství Kristovo má ve skutečnosti svou vlastní vnitřní jednotu sahající od věčného rozhodnutí v Bohu po parusii: „ v něm(Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil (Otec), abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ (Ef1, 4); „ On (Kristus) je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání“ (Ef1, 11); „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Řím 8, 29-30).

Učitelský úřad církve, věrný Božímu zjevení, opětně potvrzuje, že Ježíš Kristus je prostředníkem a universálním vykupitelem. „Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pána… vzkřísil jeho Otec z mrtvých, vyvýšil, umístil po své pravici a ustanovil soudcem živých i mrtvých.“ (34). Toto spásné zprostředkování zahrnuje také jedinečnost výkupné oběti Ježíše Krista, věčného velekněze (srov. Žid6, 20; 9,11; 10, 12-14).

12. Někteří také předkládají hypotézu o ekonomii Ducha svatého, která má mít širší záběr než ekonomie Slova vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného. I tento názor odporuje katolické víře, která spásné vtělení Božího Syna považuje za trojiční událost. Tajemství Ježíše, Vtěleného Slova , tvoří v Novém zákoně místo přítomnosti Ducha svatého a současně princip rozlévání Ducha na lidstvo nejen v mesiánské době (Sk2, 32-6; J 7,39; 20,22; 1 Kor15, 45), ale i před jeho příchodem do dějin (srov. 1 Kor10, 4; 1 Pt 1, 10-12).

Tuto základní pravdu připomněl vědomí církve II. vatikánský koncil. Když koncil vysvětluje Otcův plán spásy pro celé lidstvo velmi těsně spojuje Kristovo tajemství od samého počátku s tajemstvím Ducha (35). Celé dílo budování církve během staletí její Hlavou, Ježíšem, je chápáno jako činnost konaná ve společenství s Duchem (36).

Spásné působení Ježíše Krista v Jeho Duchu a skrze Něj sahá navíc i mimo viditelné hranice církve ke všemu lidstvu. Když koncil mluví o velikonočním tajemství, v němž Kristus k sobě i dnes připojuje živým způsobem věřícího k skrze Ducha a dává mu naději na vzkříšení, prohlašuje: „To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (37).

Zde je tedy jasně vidět spojení mezi spásným působením Vtěleného Slova a působením Ducha, který uskutečňuje spásnou účinnost Syna, který se stal člověkem v životech lidí povolaných Bohem k jednomu cíli a to jak těch, kteří historicky předcházeli Vtělenému slovu, tak těch, kdo žili poté co vstoupilo do dějin: Duch Otce, přehojně daný Synem, je oživovatelem všech (srov. J 3, 34).

Církevní magisterium proto nedávno jasně a pevně zopakovalo pravdu o jedné božské ekonomii: „Přítomnost a činnost Ducha ovlivňuje nejen jednotlivce, ale i společnosti a dějiny, národy, kultury a náboženství…Kristus Vzkříšený působí nyní v lidských srdcích skrze moc Ducha…A je to opět Duch, kdo zasévá semena slova přítomná v různých zvycích a kulturách, která je připravují na plnou zralost v Kristu.“ (38). Spolu s uznáním historicko-spásné role Ducha v celém vesmíru a v celých dějinách lidstva (39) magisterium prohlašuje: Jeden a týž Duch působil ve vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše a působí v církvi. Není proto alternativou ke Kristu ani nezaplňuje jakousi prázdnotu, která podle některých prý existuje mezi Kristem a Logem. Vše co Duch probouzí v lidských srdcích a dějinách národů, v kulturách a náboženstvích slouží jako příprava evangeliu a může být pochopeno jen ve vztahu ke Kristu, Slovu, které se mocí Ducha stalo tělem, aby jako pravý člověk zachránilo lidstvo a přivedlo k naplnění všechny věci.“ (40).

Shrnuto, působení Ducha není ani vnější ani paralelní k působení Kristovu. Je jen jedna ekonomie spásy jednoho Boha v Trojici, poznávaná v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Syna Božího, uskutečňovaná spolupůsobením Ducha svatého a rozšiřující se ve své spásné hodnotě k všemu lidstvu a celému vesmíru: „Nikdo proto nemůže vejít do společenství s Bohem, než skrze Krista působením Ducha svatého.“ (41).

Poznámky:

1. První konstantinopolský koncil, Symbolum Constantinopolitanum : DS 150.

2. Srov. Jan Pavel II. encyklika Redemptoris missio, 1: AAS 83 (1991), 249-340.

3- Srov. II. vatikánský koncil, dekret Ad gentes a prohlášení Nostra aetate srov. též Pavel VI. apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi: AAS 68 (1976), 5-76; Jan Pavel II. encyklika Redemptoris missio

4. II. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate , 2.

5.Papežská rada pro mezináboženský dialog a Kongregace pro evangelizaci národů, Instrukce Dialog a hlásání, 29 AAS 84 (1992), 424; srv. II. vatikánský koncil Pastorální konstituce Gaudium et spes , 22.

6. srv. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 55: AAS 83 (1991), 302-304.

7.Srov. Papežská rada pro mezináboženský dialog a Kongregace pro evangelizaci národů, Instrukce Dialog a hlásání, 9 AAS 84 (1992), 417 pozn.

8. Jan Pavel II:, encyklika Fides et ratio , 5 AAS 91 (1999), 5-88.

9. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 2

10. tamt. 4

11. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 5

12. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 14

13. Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense , DS 301; srov. sv. Athanásius De Incarnatione 54,3: SC 199, 458.

14. 9. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 4

15. Tamt., 5

16. Tamt.

17. Srov. Katechismus katolické církve , 144.

18. Tamt., 150

19. Tamt., 153

20. Tamt., 178

21. 12. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 13

22. Srov. tamt.. 31-32

23. II. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate , 2; srov. II. vatikánský koncil, dekret Ad gentes ,9- kde se mluví o prvcích dobra přítomných „v jednotlivých obyčejích a kulturách národů”; věroučná konstituce Lumen gentium , 16- zde se zmiňují prvky dobra a pravdy přítomné mezi ne-křesťany, je možné považovat za přípravu k přijetí evangelia.

24. Srov. tridentský koncil, Decretum de libris sacris et de traditionibus recipiendis: DS 1501; první vatikánský koncil, dogmatická konstituce Dei Filius cap. 2: DS 3006.

25. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 11

26. Tamt.

27. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 55, srov. 56 a Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi , 53.

28. I. nicejský koncil, Symbolum Nicaenum : DS 125

29. Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense : DS 301

30. II. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes 22

31. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 6

32. Srov. sv. Lev Veliký, Tomus ad Flavianum : DS 294

33. Srov. sv. Lev Veliký, list císaři Lvu I., Promisisse me memini : DS 38: „...in tantam unitatem ab ipso conceptu Virginis deitate et humanitate conserta, ut nec sine homine divina, nec sine Deo agerentur humana “. Srov. též tamt. DS 317.

34. II. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes , 45; srov. též tridentský koncil Decretum de peccato originali , 3: DS 1513.

35. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium . 3-4.

36. Srov. tamt.,7. Srov. sv. Ireneje, který napsal, že právě v církvi „bylo uloženo společenství s Kristem, to znamená: Duch svatý“ ( Adversus haereses III, 24, 1: SC 211, 472).

37. II. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes , 22.

38. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 28; O „semenech slova“ srov. též sv. Justin Mučedník Druhá apologie 8, 1-2; 10, 1-3; 13, 3-6: ed. E.J. Goodspeed, 84; 85; 88-89.

39. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 28-9.

40. Tamt., 29.

41. Tamt., 5.