Seznamka
III. Jedinost a universalita spásného tajemství Ježíše Krista
13. Předkládány jsou i these popírající jedinosti a spásnou universalitu tajemství Ježíše Krista. Taková tvrzení nemají biblickou oporu. Naopak, pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, Pánu a jediném Spasiteli, který skrze události svého vtělení, smrti a zmrtvýchvstání dovedl dějiny spásy, které v něm mají svou plnost a střed, k naplnění, musí býtpevně věřena jako trvalá součást víry církve.
Nový Zákon tuto skutečnost jasně potvrzuje: „Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa“ (1 J 4, 14); „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1, 29). Petr, ve své řeči před Sanhedrinem v níž ospravedlňuje uzdravení muže s rukou chromou od narození, jež bylo vykonáno v Ježíšově jménu (srov. Sk 3, 1-8), prohlašuje: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4, 12). Sv. Pavel k tomu ještě dodává, že Ježíš Kristus je „Pánem všech“, „soudcem živých i mrtvých“ a proto „pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří“ (Sk 10: 36,42. 43).
Když Pavel sám píše křesťanům do Korinta uvádí: „I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi - jakože je mnoho takových bohů a pánů - my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (1 Kor 8, 5-6).Dále, apoštol Jan píše: „ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3, 16-17). V Novém zákoně je úzce spojen universální spásný Boží záměr s jediným prostřednictvím. Kristovým: „[Bůh chce] aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (1 Tim 2,4-6).
S tímto vědomím universálního daru spásy nabízeného Otcem v Duchu skrze Ježíše Krista (srov. Ef 1, 3-14) přistupovali první křesťané k židovskému národu a ukazovali mu naplnění spásy, které překračuje Zákon. Současně, s týmž vědomím, konfrontovali pohanský svět své doby usilující o spásu skrze mnohost spasitelů. Toto dědictví víry bylo před časem připomenuto učitelským úřadem církve: „Církve věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli.“ (42)
14. Je proto nutno pevně věřit/I> jako pravdu katolické víry, že universální nabídka spásy Jediného Boha v Trojici je dávána a dosažena jednou provždy v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Božího Syna.
Pamětliva tohoto článku víru stojí dnešní theologie, ve svých úvahách nad existencí dalších náboženských zkušenosti a jejich významu v Božím plánu spásy, před úkolem bádat, zda a jakým způsobem mohou patřit historické postavy a positivní prvky těchto náboženství do Božího plánu spásy. Theologický výzkum má v této oblasti pod vedením učitelského úřadu rozsáhlé pole působnosti. II. vatikánský koncil přece prohlásil: „jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji“ (43). Obsah tohoto spoluúčastného zprostředkování může být hlouběji zkoumán, ale vždy musí zůstat v souladu s principem jediného prostřednictví Kristova: „I když různé druhy a stupně spoluúčastného zprostředkování nejsou vyloučeny, svůj smysl a hodnotu získávají výlučně z prostřednictví Kristova a nelze je považovat za paralelní nebo komplementární k němu.“ (44). Taková řešení, která by počítala se spásným Božím působením mimo jedinečné prostřednictví Kristovo, jsou proto v rozporu s křesťanskou a katolickou vírou.
15. Nikoli ojediněle je navrhováno, aby se theologie vyhýbala takovým pojmům, jako je jedinost, universalita, absolutnost, které vyvolávají dojem přehnaného důrzau na význam a hodnotu spásné události v Ježíši Kristu ve srovnání s ostatními náboženstvími. Ve skutečnosti je ovšem tento jazyk pouze výrazem věrnosti zjevní, protože představuje vývoj zdroje samotné víry. Společenství věřících od samého počátku rozeznávalo v Ježíši tu spásnou hodnotu, že jen on jako vtělený Boží Syn, ukřižovaný a vzkříšený; dává na základě poslání od Otce a v moci Ducha svatého zjevení (srov. Mt 11, 27) a věčný život (srov. J 1, 12; 5,25-56; 17,2) celému lidstvu a každé osobě.
V tomto smyslu lze říci a je nutno říci, že Ježíš Kristus má pro lidstvo a jeho dějiny význam a hodnotu, které jsou jedinečné a jediné, vlastní pouze jemu, výlučné, universální a absolutní. Ježíš je skutečně Božím Slovem, které se stalo pro spásu všech člověkem. Ve vyjádření vědomí této skutečnosti II. vatikánský koncil učí: „Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých.“ (45). „Právě tato jedinečnost dává Kristu absolutní a universální význam jímž zůstává, přestože k nim patří, středem a cílem dějin: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, začátek i konec (Zj22, 13)“ (46).
42. II. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, 10. Srov. sv. Augustina, který napsal, že Kristus je cestou, kterou „lidstvo nikdy nepostrádalo…a mimo ni nebyl nikdo osvobozen, nikdo není osvobozen a nikdo nebude osvobozen ” “ De civitate Dei 10, 32,2: CCSL 47, 312.
IV. Jedinost a jednota církve
16. Pán Ježíš, jediný Spasitel, ustavil nejen prosté společenství učedníků, ale založil církev jako spásné tajemství: sám v církvi přebývá a církev v něm. (srov. J 15, 1násl., Gal 3, 28;Ef 4, 15-16; Sk 9, 5). Plnost Kristova spásného tajemství patří tedy také církvi nerozdílně spojené se svým Pánem. Ježíš Kristus je skutečně nadále přítomen ve své církvi a pokračuje ve svém díle spásy v církvi a prostřednictvím církve (srov. Kol 1, 24-27) (47), která je jeho tělem (srov. 1 Kor12, 12-13,27; Kol 1,18) (48). Proto, právě tak jako hlava a údy živého těla jsou sice nikoli stejné , ale přesto neoddělitelné, nelze Krista ani církev zaměnit či oddělit a spolu tvoří jednoho „celého Krista“ (49). Stejnou neoddělitelnost vyjadřuje Nový zákon zpodobněním církve jako Nevěsty Kristovy (srov. 2 Kor 11, 2; Ef ) 5,25-9; Zj 21, 2,9) (50).
Proto musí být, ve spojení s jediností a universalitou zprostředkování spásy v Ježíši Kristu, pevně věřena i jedinost církve jím založené jako pravda katolické víry..Právě tak jako je jeden Kristus, tak existuje jedno Kristovo tělo, jedna Nevěsta Kristova: „jedna všeobecná a apoštolská církev“ (51). Navíc, Pánův slib, že svou církev neopustí (srov. Mt 16,18; 28, 20) a že ji povede svým Duchem (srov. J 16, 13) podle katolické víry znamená, že jedinost a jednota církve—spolu se vším co náleží integritě církve—nikdy nebudou chybět (52).
Od katolických věřících se požaduje, aby vyznávali, že mezi církví založenou Kristem a katolickou církví existuje historická kontinuita založená na apoštolské posloupnosti (53): „To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. J 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3,15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje ( subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ (54). Výrazem subsistit in chtěl II. vatikánský koncil harmonizovat dvě věroučná tvrzení: na jedné straně, že církev Kristova nehledě na všechna rozdělení mezi křesťany, nadále v plnosti existuje jen v katolické církvi a na straně druhé, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (55), tedy v těch církvích a církevních společenstvích, která dosud nejsou v plném společenství s katolickou církví (56). K nim je však třeba uvést, že „jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ (57).
17. Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním (58). Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi (59). Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup (60).
Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví (62). Křest sám o sobě skutečně míří k plnému rozvinutí života v Kristu, skrze integrální vyznávání víry, eucharistii a plné společenství církve (63).
„Věřícím křesťané si proto nemohou představovat církev Kristovu, jako by nebyla ničím jiným než sbírkou—rozdělenou, avšak jaksi jednotnou—církví a církevních společenství, ani nemohou zastávat názor, že dnes církev Kristova neexistuje nikde a je nutno ji chápat pouze jako cíl o jehož dosažení musí usilovat všechny církve a církevní společenství.“ (64). Ve skutečnosti „prvky této již dané církve existují, spojené dohromady ve své plnosti v katolické církvi a bez ní v dalších společenstvích“ (65). „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“ (66).
Chybějící jednota mezi křesťany je nepochybně pro církev zraněním, ne v tom smyslu, že by byla zbavena jednoty, ale proto, že „se to brání úplnému naplnění její universality v dějinách ”. (67).
Poznámky:
43. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 62
44. Jan Pavel II:, encyklika Redemptoris missio , 5
45. II. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes , 45. Nezbytnost a absolutní jedinečnost Krista v lidských dějinách je dobře vyjádřena v rozjímání sv. Ireneje o prvořadosti Ježíše jako jednorozeného Syna: „V nebi jako prvorozený z Otcova rozhodnutí pořádá a rozhoduje všechny věci. Na zemi jako prvorozený z Panny, muž svatý a spravedlivý, bohabojný a Bohu milý, dobrý a dokonalý ve všech ohledech, zachraňuje z pekla všechny ty, kdo ho následují, protože je prvorozený z mrtvých a původce božského života.“ ( Demonstratio apostolica , 39: SC 406, 138).
46. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 6.
47. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 14
48. Srov. tamt., 7
49. Srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos , Žalm 90, Sermo 2, 1: 50. Srov. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 6.
51. Symbolum maius Ecclesiae Armeniacae : DS. Srov. Bonifác VIII, Unam sanctam : DS 870-872; II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 8
52. Srov. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 4; Jan Pavel II, encyklika Ut unum sint , 11: AAS 87 (1995), 927.
53. Srov. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 20; srov. také sv. Irenej, Adversus haereses , III, 3, 1-3: SC 211, 20-44; sv. Cyprián, Epist. 33, 1: CCSL 3B, 164-5; sv. Augustin Contra adver. legis et prophet., 1, 20, 39: CCSL 49, 70.
54. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 8.
55. Tamt.; srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint , 13; srov. též II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 15 a dekret Unitatis redintegratio , 3.
56. Výklady těch, kdo by z formulace subsistit in odvozovali thesi, že jedna církev Kristova by mohla subsistovat i v ne-katolických církvích a církevních společenstvích tedy odporuje autentickému smyslu Lumen gentium. „Koncil namísto toho zvolil slovo subsistuje právě proto, aby objasnil, že existuje jen jedno uskutečnění pravé církve, kdežto mimo její viditelnou strukturu se vyskytují jen elementa Ecclesiae, které—jakožto prvky téže církve—míří a přitahují ke katolické církvi “ (Kongregace pro nauku víry, Vyrozumění o knize „Církev: charisma a moc“ otce Leonarda Boffa: AAS 77 [1985], 756-762)
57. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 3.
58. Srov. Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium Ecclesiae , 1: AAS 65 (1973), 369-8
59. Srov. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 14 a 15; Kongregace pro nauku víry, list Communionis notio , 17: AAS 85 (1993), 848
60. Srov. I. vatikánský koncil, konstituce Pastor aeternus : DS 3053-3064; II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium , 22.
61. Srov. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 22
62. Srov. tamt., 3
63. Srov. tamt., 22
64. Srov. Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium Ecclesiae , 1
65. Jan Pavel II, encyklika Ut unum sint , 14
66. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 3
67. Kongregace pro nauku víry, list Communionis notio , 17; srov. II. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio , 4.
