5. Význam a dosah dosaženého konsensu
(40) Pochopení učení o ospravedlnění, jak bylo vyloženo v tomto
prohlášení, ukazuje, že mezi luterány a katolíky existuje konsensus v základních
pravdách tohoto učení. V jeho světle jsou rozdíly v jazyku, v teologickém
vypracování a v důrazech, popsané v odstavcích 18-39, snesitelné. Proto
jsou luterské a katolické explikace víry v ospravedlnění při své odlišnosti
vůči sobě navzájem otevřeny a neruší konsensus v základních pravdách.
(41) Vzájemné odsudky 16. století, pokud se vztahují na učení o ospravedlnění,
se tím jeví v novém světle. Na učení luterské církve, předložené v tomto
prohlášení, se nevztahují odsudky tridentského koncilu. Odsudky luterských
vyznavačských spisů se nevztahují na učení římskokatolické církve
vyložené v tomto prohlášení.
(42) Tím se odsudkům ve věci učení o ospravedlnění nebere nic z jejich
vážnosti. Některé z nich nebyly bezpředmětné: mají ”význam blahodárných
varování”, kterým musíme v učení i v praxi věnovat pozornost.
(43) Náš souhlas v základních pravdách učení o ospravedlnění se musí projevit a osvědčit v životě církví. V tomto ohledu existují ještě články různé závažnosti, které vyžadují dalšího vyjasnění; týkají se mj. vztahu mezi Božím slovem a učením církve a učení o církvi, o autoritě v církvi, o její jednotě, o úřadu v církvi a konečně se týkají i vztahu mezi učením o ospravedlnění a sociální etikou. Jsme přesvědčeni, že dosažené společné pochopení nabízí pro vyjasnění těchto otázek nosnou základnu. Luterské církve a církev římskokatolická i nadále budou usilovat o to, aby prohloubily společné pochopení a plodně je uplatnily v učení a životě církví.
(44) Děkujeme Pánu za tento rozhodný krok k překonání rozdělení církví. Prosíme Ducha sv., aby nás vedl k oné viditelné jednotě, která je Kristovou vůlí.
Z německého a anglického originálu přeložil Pavel Filipi
děkan Evangelické teologické fakulty UK