Příběh, který se mi stal v pondělí 16. října 2000 patří k těm nejkurioznějším v mém životě. V Praze na Hlavním nádraží mě někdo okradl. Možná si říkáte, co je na tom kuriozního? Že je to spíše smutné. Ale když zjistíte, co je tím odcizeným předmětem, máte chuť se od srdce zasmát.

Konec napínání. Ukradli mi nový Nový zákon se žalmy. Desítky tisíc slov, z kterých jsem čerpal slova naděje. Bylo to takové šikovné vydání, které jsem vozil vždy sebou na cestách v postraní kapse cestovní tašky.

Přijel jsem do Prahy vlakem z Chocně. Vlak měl více než třiceti minutové zpoždění. Spolu s mou dívkou Karolínou jsme spěchali, abychom přestoupili na vlak do Českých Budějovic. Ale vlak na nás nečekal a mě popadl záchvat vzteku.

"Pět minut!" opakoval jsem pořád dokola. To byla doba, kterou na nás nemohl počkat vlak v Praze. A v tom rozrušení jsme se vmísili do davu, který mířil do haly.

A zde jsem byl nejspíše okraden. Otevřená kapsa u tašky a zmizelé Písmo svaté to dosvědčovaly. Jsem si naprosto jist, že kapsa byla zavřená a Písmo bylo vní uložené.

Pocit, který mnou prošel snad nemusím nikomu moc popisovat. Byl jsem v tu chvíli zděšen, ale pak jsem mávl rukou a beru to jako veselou historku z pověstného "kapsářského ráje". Ono, když to tak vezmu, tak ten Nový zákon musel vypadat jako pěkně naditá peněženka.

Když odezněl můj smutek z toho, že jsem měl v Novém zákoně měl všechny poznámky, svitla mi naděje na jeho vrácení. Dotyčný zloděj ho nemusel jen tak vyhodit do koše, ale třeba mohl být pověrčivý a bral to jako znamení. Nebo se do něj začetl a obrátil se.

Proto vyzývám všechny křesťany, které v těchto dnech navštívil obrácený zloděj s modrým Novým zákonem, aby mu odpustili a poprosili ho, zda by mi ho nemohl vrátit.

A i kdyby mi ho nikdo nevrátil, tak se mohu pyšnit, že jsem autorem nové pastorační metody mezi kapsáři.