Poklidnou hladinu církevního života nedávno rozvířila rodící se diskuse o pastoraci mládeže a problémech s ní spojenými. Je škoda, že rozruch utichl možná dříve, než se skutečně podařilo něco vyřešit. V letošním roce totiž bylo vydáno několik zásadních dokumentů k tomuto tématu, a to z obou stran pomyslné barikády – tedy od lidí, kteří s mládeží pracují i od těch, kteří situaci pastorace mládeže posuzují „zvenčí“.

V březnu byla zveřejněna Identita Sekce pro mládež ČBK, Diecézního centra pro mládež (DCM) a Diecézního centra života mládeže (DCŽM), výklad inspirovaný desetiletým vývojem Sekce pro mládež, který vypracovali P. Miroslav Šimáček a P. Jenda Balík ze Sekce pro mládež ČBK. O měsíc později vydal RNDr. Jaromír Matěna v rámci projektu Aufbruch studii Katoličtí křesťané laici v ČR, v níž je i část věnovaná mládeži. Vyjádření osob, které zde popisovaly své vlastní zkušenosti a pocity z pastorace mládeže, sklidila velkou kritiku. Pokud se však zbavíme emocí a porovnáme závěry, k nimž dospěl Matěna, s Identitou P. Balíka a P. Šimáčka, překvapí nás, že se vlastně v mnoha věcech shodují.

Lidé, které ve své studii cituje Jaromír Matěna, si stěžují, že v diecézních centrech mládeže často převládá jeden druh aktivit a jedna spiritualita. To připouští i materiál Identita, kde je toto uváděno jako jedno z hlavních úskalí činnosti Sekce. Lidé, kteří zde pracují, jsou ovlivněni a formováni nějakým duchovním proudem; neměli by ale ostatní nutit, aby přijali jejich způsob života a prožívání víry za vlastní.

V dnešní době mladí nemají moc času, který by byli ochotni věnovat životu v církvi. Každému vyhovuje jiný druh komunikace s Bohem a s bližním. Diecézní centra musí nabízet dostatečně širokou oblast aktivit, která mladé zaujme a umožní jim duchovní růst. Proto obava, aby se z diecézních center nestal jen prázdný úřad, který se o mládež vůbec nezajímá, zaznívá v obou studiích a je na místě. Podle obou studií je vhodnou obranou permanentní formace animátorů a dostatek připravených nástupců, kterých se mnohdy nedostává.

Také je důležité, aby se jednotlivá diecézní centra neuzavírala do sebe, aby spolupracovala a pomáhala chápat církev v širším kontextu. Tím by se mohly vyřešit i potíže s pastorací na malých městech a vesnicích - problém, na který poukazují odpovídající z Matěnovy studie - kde je velmi snadné někoho vyloučit ze společenství, ať už k tomu vedou jakékoli důvody. Pokud mladí místní společenství odmítají, mohou jim diecézní centra pomoci zapojit se do činnosti jinde.

Jedna z dalších námitek mladých z Matěnovy studie se obrací k úzkému zaměření činnosti DCM na „tu správnou, bezproblémovou a nadšenou mládež.“ I zde však nejde o nesmiřitelná stanoviska. Z dokumentu Identita Sekce po mládež totiž můžeme vyčíst, že diecézní centra se problémové mládeži vlastně ani nechtějí a nemohou věnovat. Péči o ni přenechávají řeholím, hnutím a občanským organizacím či iniciativám, jejichž spolupráce je ale mnohdy problematická. DCM má vlastní způsob práce, který se zaměřuje na formaci animátorů, pomoc místním společenstvím a koordinaci a propojování jednotlivých společenství.

Pastorace mládeže není bezproblémová a dokonalá, na tom se shodly obě dvě studie. I ony mají své nedostatky. Identita Sekce pro mládež je místy příliš obecná, chybí konkrétní údaje a příklady. Studie Katoličtí křesťané laici v ČR zase přináší hodně kritiky, ale málo možností řešení.