Vatikán je znepokojen komentářem některých médií ke zveřejnění dokumentu Kongregace pro nauku víry nazvaném Modlitba za uzdravení. Tajemník kongregace arcibiskup Bertone, který zveřejnil dokument se souhlasem Jana Pavla II., se pokusil prostřednictvím Rádia Vatikán objasnit nedorozumění způsobené reakcí médií.

Média v mnoha případech interpretovala stanovisko Kongregace pro nauku víry tak, že se distancuje od charizmatických skupin v otázce modlitby za uzdravení. Je tato interpretace správná?

Arcibiskup Bertone: Ne, není. Obecně se dá říci, že dokument obsahuje velmi pozitivní úvod do problematiky modlitby za uzdravení ve Starém a Novém zákoně, v církevní tradici a v současnosti.

K tomu bych rád dodal, že je třeba se vyhnout bezděčnému výkladu, a proto v dokumentu užíváme pojem modlitba za uzdravení a nikoliv uzdravující modlitba. Tento rozdíl je třeba mít na paměti, neboť se uzdravení, jenž je nezbytně nutné, nemůže automaticky dávat do souvislosti s modlitbou. Pokud totiž k uzdravení nedojde, může to způsobit zklamání či dokonce zoufalství.

Skupiny hnutí Charizmatické obnovy, kterých je v církvi velký počet, v poslední době významně pomáhají Božímu lidu, věřícím a pokřtěným znovu objevit chuť se modlit, nezanedbávat modlitby a vyloučit ze svého života ty nudné. Církev uznala a schválila jejich existenci, neboť respektují postavení církve a pravidla církevního života.

Záměrem dokumentu není tedy útočit na skupiny Charizmatické obnovy, ale spíše předložit pravidla jednání a jasně rozlišit mezi liturgickými a neliturgickými formami uctívání a individuálními a společnými modlitbami.

V dokumentu se uvádí, že „by si na dar uzdravování mohl dělat nárok jakýkoliv účastník církevního života, např. vedoucí skupiny pod jedinou podmínkou, a tou je spolehnutí se na svobodné rozhodnutí Ducha svatého, jenž někomu udílí výjimečný dar uzdravování, aby zjevil sílu milosti vzkříšeného Krista“. Mohl byste tuto tezi, která se zdá zásadní, blíže vysvětlit?

Arcibiskup Bertone: V tomto bodě se objevuje další, skutečný problém naší doby. V každém období církevních dějin působili Boží muži a ženy, kteří činili zázraky a uzdravovali též zázračně a nadpřirozeně. Uveďme např. Dona Bosca, Otce Pia a další světce, kteří se stali ozdobou církve.

I v naší době existují bez pochyby lidé obdařeni darem uzdravování, vždyť Duch svatý jedná v naprosté a nejvyšíí možné svobodě. Přesto však otázka rozlišování darů spadá do kompetence autority církve, jak o tom píše sv. Pavel v 1. listu Tesalonickým.

Navíc není možné kanonizovat někoho dříve, než přijde jeho čas. Nemůžeme jistým lidem, např. vedoucím skupin, udělit řád za činění zázraků, jako by tímto darem byli bezesporu obdařeni a nedat Duchu svatému svobodu, aby jednal také prostřednictvím jiných lidí.

Klíčovým problémem tedy zůstává schopnost rozlišit mezi skutečným darem uzdravování, který musí být prověřen autoritou církve, a vytvářením mýtů a idolů z určitých lidí, kteří údajně uskutečnili tisíce zázračných uzdravení, jak jsme mohli nedávno vidět i v televizních přenosech.

Tento přístup je v církvi nemyslitelný. Je zapotřebí umožnit Duchu svatému, aby působil podle své vůle. Dokument se snaží ukázat, že nemůžeme upřednostňovat a zbožňovat určité skupiny a snaží se povzbudit k modlitbě za uzdravení, což je způsob, jakým lze v církvi překonat vzniklou trhlinu.

ZENIT