V Hradci Králové se 21. 10. tohoto roku uskutečnilo diecézní setkání mládeže. Byla hojná účast a dobrá nálada. Vědomí, že tolik mladých křesťanů má zájem se setkávat, může hřát. Aspoň do té doby, než celá akce skončí. Pak se všichni rozejdou a jejich potenciál často spí až do dalšího setkání.

Jen málokteří totiž mají motivaci hledat mimo "diecézka" pravidelná setkání, kde by se mohli potkávat, vzdělávat a diskutovat. Společenství, která by se o to starala, víceméně schází.

V Hradci Králové jsou pro středoškoláky dvě oficiální "spolča". (Dále jedno pro vysokoškoláky a jedno pro manžele.) Vlastně ale neexistuje instituce, která by pomohla dospívajícím překlenout první období jejich života, kdy pociťují pochyby. Která by jim ukázala cestu, jak nahradit setrvačnou "rodičovskou" víru vlastním živým vztahem ke Kristu. Tedy instituce, kterou by společenství mohlo a mělo být.

Problém zřejmě nebude v nedostatku možných zájemců. Spíše snížená konkurenceschopnost je to, co vyřazuje spolča. Musí soupeřit s ostatním zájmy a nejsou toho schopna. Na vině je snad kompozice - je to vlastně vzdělávací kurz. Kromě zájmových kroužků, však ještě soupeří s církevními školami, které poskytují výuku náboženství (pro nevěřící je otvírán paralelní předmět religionistika) už v rozvrhu. Proto není vhodné koncipovat program jako vyučovací hodinu.

Většina křesťanů mládežnického věku navštěvuje totiž právě biskupské gymnázium v Hradci a nemají už chuť investovat další čas do další hodiny náboženství, kterou se společenství stalo. Mladí se uplatní velmi málo, protože téměř celou dobu jen poslouchají. Když se pak ptáte na jejich názor, jsou dost nemluvní. Působí dojmem, že jim sice něco chybí, ale sami nedokáží formulovat co.

Jaromír Matěna, dnes člen rady laiků, dlouho osobně vedl apolečenství mladých. Se svou skupinou se nevěnoval jen modlitbě, duchovní četbě a písním. Nepracovalo se jen s fakty. Důležitou součástí setkání byla diskuze a herní činnost.

I toto společenství bohužel zaniklo. Původní členové odmaturovali a odešli a nových bylo stále méně.

Matěna sám se domnívá, že pro "spolča" je nezbytné rozvíjení vztahů mezi mladými navzájem i mezi mladými a koordinátorem setkání. Ten by měl být v určitém smyslu vůdčí osobností. Musí také dát víc ze sebe a měl by mít k mladým blízko. A čím je starší, tím to má těžší, třebaže nazáleží jen na věku.

Pravě osobnosti ochotné angažovat se v podobných projektech - a to beznároku na odměnu - jsou dost vzácné. Matěna dokonce říká: "Laici na to nejsou zvyklí."

Zatím mladí křesťané bez větších problémů naplní hradeckou katedrálu. Ale s výchovou další generace nelze čekat, až si někdo zvykne na to, že se s tím musí začít hned.