Apoštolský list

vydaný Motu proprio,

jímž se sv. Tomáš More prohlašuje

patronem státníků a politiků

PAPEŽ JAN PAVEL II.

NA TRVALOU PAMĚŤ

1. Ze života a mučednictví sv. Tomáše Mora vzešlo poselství, jež se rozprostírá přes šíři staletí a promlouvá k lidem všude na světě o nezcizitelné důstojnosti lidského svědomí, které je, jak nám připomíná druhý vatikánský koncil „nejtajnějším středem a svatyní člověka; v níž je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“( Gaudium et Spes 16). Kdykoliv muži a ženy naslouchají hlasu pravdy vede svědomí jejich konání spolehlivě směrem k dobru. Právě pro své svědectví primátu pravdy nad mocí, jež vydal i za cenu svého života, je sv. Tomáš uctíván jako nepomíjející příklad morální integrity. I mimo církev, zvláště mezi těmi, kdo nesou odpovědnost za osudy národů je brán jako zdroj inspirace pro politický systém, jehož nejvyšším cílem je služba lidské osobě.

Několik hlav států a vlád, četní političtí činitelé, některé biskupské konference i jednotliví biskupové mě v poslední době požádali, abych sv. Tomáše Mora prohlásil patronem státníků a politiků. Žádost podpořili lidé různých politických, kulturních a náboženských orientací, což je známkou širokého zájmu o myšlení a činy tohoto vynikajícího státníka.

2. Tomáš More prošel v rodné zemi pozoruhodnou politickou dráhou. Narodil se v Londýně roku 1478 ve vážené rodině, jako mladík byl dán do služby canterburského arcibiskupa Johna Mortona, lorda kancléře království. Poté studoval práva v Oxfordu a Londýně a současně rozšiřoval svůj rozhled oblastech kultury, theologie a klasické literatury. Mistrně ovládl řečtinu a těšil se společnosti a přátelství významných postav renesanční kultury včetně Desideria Erasma Rotterdamského.

Upřímný náboženský cit ho vedl k usilování o ctnosti skrze horlivou askezi: udržoval přátelské vztahy s františkány z kláštera v Greenwiche a nějaký čas žil v londýnském Charterhouse. Obě místa byla v té době hlavními středisky náboženské horlivosti v království. Protože se cítil povolán k manželství, rodinnému životu a zbožnosti laika oženil se roku 1505 s Jane Colt, s níž měl čtyři děti. Jane zemřela roku 1511 a Tomáš se pak oženil s Alicí Middleton, vdovou s jednou dcerou. Během svého života byl citlivým a věrným manželem a otcem, hluboce oddaným náboženské, intelektuální a mravní výchově svých dětí. Jeho dům poskytoval pohostinství partnerům jeho dětí a jeho vnukům a vždy byl otevřen mnoha jeho mladým přátelům hledajícím pravdu o jejich vlastním životním povolání. Rodinný život mu dal rovněž bohaté příležitosti pro společné modlitby a pro lectio divina, rovněž i pro šťastnou a spokojenou relaxaci. Tomáš denně docházel na mši do svého farního kostela, o přísné kajícnosti v níž žil však věděli jen jeho nejbližší.

3. V roce 1504 byl za panování krále Jindřicha VII. poprvé zvolen do parlamentu. Jindřich VIII. v roce 1510 jeho mandát obnovil a navíc jej učinil zástupcem Koruny v hlavním městě. Tím započala jeho vynikající dráha ve veřejné správě. V následujícím desetiletí jej král pověřil několika diplomatickými a obchodními posláními ve Flandrách a na území dnešní Francie. Posléze byl rovněž členem královské rady, předsedajícím soudcem významného tribunálu, zástupcem strážce pokladu a po povýšení do rytířského stavu se v roce 1523 stal předsedou Dolní sněmovny.

Vzhledem k všeobecné úctě, jíž se těšil pro svou neochabující morální integritu, ostrost mysli, otevřenou a veselou povahu a vynikající vzdělanost, byl králem v době politické a ekonomické krise roku 1529 jmenován lordem kancléřem. Jako první laik v této posici stál Tomáš před nesmírně těžkým obdobím v němž usiloval dobře sloužit králi a zemi. Věren svým principům se soustředil na šíření spravedlnosti a omezování škodlivého vlivu těch, kdo prosazovali své zájmy na úkor slabých. Vzhledem k tomu, že nechtěl podpořit záměr Jindřicha VIII. převzít kontrolu nad anglickou církví na kancléřský úřad v roce 1532 resignoval. Stáhl se z veřejného života a omezil se na strádání v chudobě se svou rodinou, opuštěn mnoha lidmi, kteří se v čase zkoušky ukázali falešnými přáteli.

Kvůli jeho nezlomnému odporu vůči každého kompromisu se svým svědomím jej v roce 1534 král dal uvěznit v londýnském Toweru, kde byl Tomáš podroben různým druhům psychologického nátlaku. Tomáš More neochabl a odmítl vyžadovanou přísahu, protože zahrnovala přijetí politického a církevního uspořádání, jež by otevřelo cestu k nekontrolované despocii. Při soudním přelíčení podal vášnivou obhajobu svého přesvědčení o nerozlučitelnosti manželství, úctě, která náleží právnímu dědictví křesťanské civilisace a svobodě církve v jejích vztazích se státem. Po odsuzujícím rozsudku byl sťat.

V následujících staletích diskriminace církve posléze vymizela. V roce 1850 byla v Anglii obnovena katolická hierarchie. To umožnilo otevřít případy mnoha mučedníků. Tomáš More spolu s 53 dalšími mučedníky (včetně biskupa Johna Fischera) byl blahořečen papežem Lvem XIII. roku 1886. Spolu s Johnem Fischerem byl pak svatořečen Piem XI. v roce 1935, čtyři sta let po své mučednické smrti.

4. Pro vyhlášení Tomáše Mora patronem státníků a lidí ve veřejné službě je mnoho důvodů. Patří k nim ve světě politiky a veřejné správy pociťovaná potřeba mít věrohodné vzory schopné ukazovat cestu pravdy v těch historických dobách, kdy přibývá vážných obtíží a narůstají klíčové odpovědnosti. Silná inovativní ekonomika dnes reálně přetváří sociální struktury a na druhé straně pokroky vědy v oblasti biotechnologií podtrhují potřebu hájit lidský život ve všech jeho různých stadiích. Přísliby nové společnosti—úspěšně předkládané zmatenému veřejnému mínění—přitom vyžadují jasná politická rozhodnutí ve prospěch rodiny, mladých lidí, stárnoucích a marginalizovaných.

Je užitečné podívat se v této souvislosti na příklad sv. Tomáše Mora, který se vyznačoval stálou věrností legitimním autoritám a institucím právě kvůli svému záměru sloužit ne moci, ale svrchovanému ideálu spravedlnosti. Jeho život nás učí, že vládnout znamená především uskutečňování ctnosti. Se svým neochvějným morálním postojem postavil tento anglický státník svou veřejnou činnost do služeb osoby, zvláště osoby slabé či chudé, své veřejné spory vedl s vynikajícím smyslem pro čest, horlivě se oddal preferování a ochraně rodiny a všeobecně podporoval vzdělávání mládeže. Jeho zásadní odtažitost od poct a bohatství, klidná a veselá skromnost, vyvážené poznání lidské povahy a pomíjivosti úspěchu, jistota úsudku založená na víře: to vše mu dávalo přesvědčivou vnitřní sílu, posilující ho v protivenstvích a tváří v tvář smrti. Jeho svatost zazářila v jeho mučednické smrti, ale byla připravována celým životem práce v oddanosti Bohu a bližnímu.

S odkazem na podobné příklady dokonalého souladu mezi vírou a činností jsem v posynodální apoštolské exhortaci Christifideles Laici napsal: „Jednota života má u věřících laiků nejvyšší důležitost: musí se posvěcovat každodenním pracovním a společenským životem. Aby dostáli svému povolání musí proto laici své každodenní činnosti chápat jako příležitost spojovat se s Bohem, naplňovat jeho vůli, sloužit druhým lidem a vést je k společenství s Bohem v Kristu.“ (č. 17).

Právě harmonii mezi přirozeným a nadpřirozeným možná lépe než cokoliv jiného definuje osobnost tohoto velkého anglického státníka: svůj rušný veřejný život žil v prosté pokoře doplněné dobrou náladou a to i v okamžiku své popravy.

To byla výše, kam byl doveden svou vášní k pravdě. Co osvěcovalo jeho svědomí bylo přesvědčení, že člověka nelze odtrhnout od Boha ani politiku od morálky. Již jsem měl příležitost říci, že „člověk byl stvořen Bohem a lidská práva proto mají původ v Bohu, jsou založena na plánu stvoření a tvoří součást plánu vykoupení. Můžeme si dovolit i říci, že práva člověka jsou i právy Božími“ (řeč ze 7. dubna 1998).

Právě v obraně práv svědomí září příklad Tomáše Mora zvlášť jasně. Můžeme říci, že jedinečným způsobem dokázal hodnotu morálního svědomí, které je „svědkem samého Boha, jehož hlas a soud proniká hlubiny lidské duše“ (encyklika Veritatis Splendor , 58). Platí to i přes to, že při svých zákrocích proti heretikům jednal v rámci limitů kultury své doby.

V konstituci Gaudium et Spes druhý vatikánský koncil zaznamenává, jak v dnešním světě „roste vědomí nesouměřitelné důstojnosti lidské osoby, která je nadřazena všemu ostatnímu a jejíž práva a povinnosti jsou universální a neporušitelná“ (č. 26). Život sv. Tomáše Mora zřetelně ukazuje základní pravdu politické ethiky. Obrana církve před neospravedlněnými zásahy státu je současně obranou individuální svobody před politickou mocí vedenou ve jménu primátu svědomí. V tom nalézáme základní princip každého civilního pořádku odpovídajícího lidské přirozenosti.

5. Jsem si proto jist, že prohlášení vynikající postavy sv. Tomáše Mora patronem státníků a politiků prospěje dobru společnosti. Je to i gesto plně odpovídající duchu Velkého Jubilea, které nás uvádí do třetího křesťanského milénia.

Proto po zralé úvaze a ochotném vyhovění žádostem, jež jsem obdržel stanovuji a prohlašuji sv. Tomáše Mora nebeským patronem státníků a politiků a nařizuji, aby mu byly připsány všechny liturgické pocty a privilegia, která podle práva náleží patronům skupin lidí.

Buď chválen a veleben Ježíš Kristus, Vykupitel člověka, nyní i na věky.

Dáno ve sv. Petru, třicátého prvního dne měsíce října roku 2000, třiadvacátého mého pontifikátu.

IOANNES PAULUS PP. II

Přeložil Martin Moštěk