Husa

"Tady to voní!" šťastně zvolala, když vešla do vytopené kuchyně.

"Dvě už peču," usmíval se Václav a přitom hbitě pletl vánočku.

"Škoda, že se tady jako pekař neuživíš."

"Nevadí mi, že se neživím pekařinou, ale raději bych pracoval doma, než jezdil po těch zatracených montážích. Musíme alespoň rok počkat, než začneš zase prodávat a já si budu moct dovolit vzít ve Šluknově nebo v Rumburku nějakou práci. To už by Stáník mohl Ládíka odpoledne pohlídat, než se jeden z nás vrátí  domů."

"Už to nějak, Vašku, vydržíme, vždyť jsou na tom jiní hůř. Naštěstí máme aspoň co jíst, i když jíme často docela prostě. A kde jsou děti, už venku?"

"Stáník staví Ládíkovi sněhuláka," odpověděl Václav a otřel orosené okénko. Pod zasněženou hruškou se zavěšeným lojem pro sýkorky se v tlustých tepláčcích a bundičce batolil jeden a půl roční Ládík. Kousek opodál oplácával pětiletý Standa sněhovou kouli.

"Chceš nalít bílou kávu?"

"Ano, děkuju, zatím se obléknu."

Václav si také nalil kávu a na chvíli se posadil na židli vedle své ženy.

"Po obědě jdu s chlapama na výlov kaprů," řekl a přitom krájel vánočku.

"Zajdu odpoledne do krámku pro vejce. Určitě si je všechny zadělal, viď. Slepice už několik týdnů nenesou, no, nedá se nic dělat. Jsem ráda, že se nám podařilo vykrmit tuhle pěknou husu." V rohu kuchyně seděla husa na krmníku a čas od času zakejhala.

Oba mladí manželé předpokládali, že začínat v cizím pohraničním městě bez příbuzných nebude lehké. Václav sehnal po válce domek na splátky. Vybral si roubenou chalupu v lužickém stylu, kterou obklopovala velká zahrada s ovocnými stromy.

"Podřízneš tu husu, nebo chceš, abych ji zabila já? Pokud nemusím, dělám to nerada."

"Nech to na zítra, Terko. Štědrý den je pozítří, všechno zvládneme, neboj se."

"Zbyla mi půlka králíka, uvařím z něj omáčku."

"Mám udělat knedlíky?"

"Dobře, udělej, aspoň můžeš jít brzy na ty kapry."
 
Terezie se dala do vaření, Václav nanosil dříví a pak se s hochy vrátil do kuchyně. Společně dovařili oběd a Václav pak  odešel po jídle k rybníku. Matka uložila mladšího chlapce ke spánku do pokojíku, který oddělovala od kuchyně jen tenká dřevěná stěna a místo dveří visel květovaný závěs. Pak nějakou dobu uklízela ještě v kuchyni.

"Bude brácha dlouho spát?"

"Proč se ptáš, Stáníku? Vždyť spí teprve krátkou dobu," odpověděla svému synkovi Terezie.

"Já chci jít sáňkovat. Já ho probudím, jo?"

"Ne, Stáníku," odpověděla přísně matka. "Půjdeme spolu do krámku, vezmeš si sáně a já tě povezu."

Krámek byl vzdálený přes čtyři chalupy jen pět minut rychlejší chůze. Teple se oblékli a vzali sáně z chodby, které den před tím otec snesl z půdy. Terezie otřela dřevěné sedadlo a beranově zatočenou rukojeť a vynesla je z pěti schodů před chalupu.

"Tak, Stando, honem sedej a jedem. Nebudeme se dlouho zdržovat, aby se nám Ládík zatím neprobudil." Dělala to tak často. Mladší synek spával tvrdě, už to měla odpozorované.

Vyjeli ze zahrady a před brankou položila před hocha nákupní tašku.

"Budeš ji držet, ano?" Chlapec zářil radostí. Stromy a ploty byly obalené  sněhem. Nad hlavami jim pokřikovaly černé vrány, kterým se zima také náramně zamlouvala. Za třetí dřevěnou chalupou zatočili doprava, přejeli železniční přejezd pro pěší a rovnou s kopečka před krámek.

"No to je nadělení!" Zvolala si sama pro sebe Terezie. Před krámem stálo auto z pekárny a hlouček lidí. Ihned jí bylo jasné, že hned tak brzy nenakoupí.

"Ahoj Terezko," pozdravila svou kolegyni prodavačka.

"Za jak dlouho myslíš, Lído, že začneš prodávat?"

"Deset minutek, vydrž. Pekaře zdržela neprůjezdná cesta."

"Já jen, že kluk mi doma sám spí."

"My vas pustyme prfny," ozvaly se německé vdovy, které Terezii znaly ze sousedství.

Položila nákup na sáně před hocha.

"Opatrně, Stáníku, nemačkej tu tašku, jsou tam vajíčka," řekla chlapci a táhla sáně směrem k železničnímu přejezdu. Projela mezi dvěma domy a zastavila se před nechráněným přejezdem. Z dálky slyšela houkat a supět starou parní lokomotivu.

Počkali, až dlouhý vlak s těžkým nákladem z blízkého kamenolomu přejede, a pak se rychle ubírali k domovu. Před domem opřela Terezie sáně o zeď a vešla s chlapcem do potemnělé chodby. Rozsvítila a hbitě se zula. Stáník se posadil na krémově bílou lavici, která sloužila jako botník, a pomalu se také zouval.

Jakmile vstoupila do kuchyně, uslyšela slabé vzlykání.

Okamžitě otočila vypínačem světla a uviděla chlapečka, jak se slzičkama na tváři objímá husu na krmníku. Svíral jí krk tak pevně, že už téměř nedýchala.

Matka vzala chlapce do náruče a husa se pomalu probírala ze škrcení. V tom vešel do kuchyně také otec se síťovkou s kapry a za ním starší chlapec.

"Málem jsme, Vašku, tu husu už zabíjet nemuseli!" řekla s širokým úsměvem svému muži Terezie a konejšila v náručí malého synka.

"Pozdržela jsem se v krámku, Ládík se probudil, doma nikdo a ještě k tomu se rychle setmělo. Jediný živý tvor v chalupě byla tahle dobrácká husa. Ustrašený se k ní přivinul a svíral ji tak pevně, že už skoro nedýchala."