V posledních měsících jsme měli často příležitost vidět naše politiky, zejména ty z vládní strany, v rozpacích. Pokaždé, když přijde řeč na důchodový systém, sklápí zraky a mumlají něco o tom, že hůř nutně bude, ale že to možná nebude tak brzo. Řešení problému přitom existuje. Kupodivu je zcela očividné, ale vypadá tak nemoderně, že se je nikdo neodváží navrhnout.

Jsou dva hlavní důvody, proč je stále těžší zaplatit z našich daní slušnou životní úroveň lidem, kteří si ji svým celoživotním dílem zasloužili. Prvním je probíhající změna podílu let, která strávíme prací a let, kdy jsme odkázáni na podporu ostatních. Druhým je klesající porodnost.

Příčiny posunu životních milníků jsou prosté a v zásadě pozitivní. I jejich důsledek je méně závažný a snadněji odstranitelný. Co se děje? Vzrůstá průměrný věk, kdy začínáme pracovat za mzdu a vzrůstá průměrný věk, kdy umíráme. První nárůst je dán zvyšující se náročností moderních zaměstnání a tím i trhu práce.

Druhý nárůst způsobuje stoupající kvalita lékařské péče. Lidé později dostudují a později umírají. Řešení spočívá v tom, že se odpovídajícím způsobem posune i hranice pro odchod do penze. Toto opatření vychází z předpokladu, že pokrok v lékařství, zdravější životní styl, jakož i technický rozvoj a růst vzdělání umožní lidem produkovat a vydělávat déle.

Je přitom rozumné neměřit všem stejným metrem, zohlednit odlišnou namáhavost různých povolání a zdravotní stav žadatele o penzi, a zabránit věkové diskriminaci v pracovních i zákaznických vztazích. Dnes je někdy už pro člověka středního věku obtížné získat dlouhodobou půjčku a to není dobře. Přes to všechno zde žádný zásadní problém nehledejme.

Trend ke stále menšímu počtu dětí vytváří překážku zcela jiného kalibru. Pokud počet mladých členů společnosti trvale klesá, jde o systémový problém, který nelze řešit žádnými nesystémovými prostředky. Všechny podobné kroky pouze odkládají dramatické rozuzlení, ke kterému nakonec tak jako tak musí dojít. Tato katarze může mít například podobu hlubokého a prudkého mezigeneračního konfliktu. Dokonce ani jinak pozitivní změna penzijního systému ze solidárního na kapitálový není východiskem.

Investiční mechanismus totiž vyžaduje rovnováhu pasiv a aktiv. Představme si banku, která má samé střadatele a nikoho, kdo by si od ní půjčil. Je jasné, že taková instituce nemůže vklady honorovat zajímavými úroky. Penzijní fondy „staré“ Evropy by musely významnou část svého portfolia investovat v „mladých“ zemích a ani to by nebylo navěky. Než se podíváme na další možnost, pokusme se nalézt příčiny současného stavu.

Jedno staré přísloví říká, že dva rodiče uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jedny rodiče. Přísloví je moudré, protože obsahuje varování před určitou patologickou situací. Nepopisuje standardní stav: V minulosti bylo běžné, že se rodiče na stáří zajišťovali hmotnými statky a výchovou dětí. Děti hrály roli jakési svého druhu ekonomické investice. Rodina byla primární sociální i ekonomickou jednotkou. Její význam však byl postupně potlačen a řadu jejích rolí převzal stát, mimo jiné i zajištění seniorů.

Rodině zůstává již téměř poslední role – plození dětí, jejich výchova a uvádění do života. Náklady tohoto poslání rostou a rodina je téměř celé nese sama. Nové koncepty prosazované vládou – pojetí sociální dávky jako nároku dítěte, nikoliv rodičů, povinná mateřská školka apod. – jasně ukazují, že i tato poslední doména rodiny je státu trnem v oku.

Stát si pozvolna připravuje půdu k převzetí rozhodující míry zodpovědnosti za výchovu dětí a jeho již tak mizivá podpora rodinám jako samostatným sociálním útvarům má spíše klesající tendenci. Nastala paradoxní situace, kdy státní systém solidárních penzí nutně potřebuje stálý přísun nových občanů, ale téměř vůbec není ochoten se podílet na nákladech na jejich výchovu.

Zcela spoléhá na mimoekonomické motivace, které lidi vedou k plození dětí. Současně však probíhá neuvěřitelně rychlá kulturní změna, jež tyto hybné páky oslabuje. Děti jsou stále častěji vnímány jako obtíž, nikoliv jako dobro. Rodiče více dětí se stávají terčem krutého výsměchu, kdy je jim doporučováno, aby se naučili používat prezervativ, zatímco kulturní podpora jejich nesobecké volby je mimo specifické komunity mizivá. Většina jedná ekonomicky a spokojuje se s menším počtem dětí. Je zřejmé, že systém, který své účastníky nemotivuje k jednání zajišťujícímu vlastní kontinuitu, bude dříve či později odsouzen ke kolapsu.

Hodnota lidské osoby je nevyčíslitelná. Jak ocenit přínos lidské individuality a neopakovatelnosti? Jak ocenit kreativitu, schopnost nacházet taková řešení problémů, která dosud nikoho nenapadla? Jak ocenit hodnotu vydané a přijaté lásky a péče? Soudím, že přesto by vyčíslení ekonomického přínosu jednoho dítěte jako budoucího daňového poplatníka stálo za pokus – možná bychom došli k částce, v jejímž světle by se i státní příspěvek početné rodině na nákup velkoprostorového automobilu jevil jako levné opatření.

Potřebujeme prorodinnou politiku. Větší rodiny musí cítit jasnou státní podporu a tato podpora musí být dedikována rodině jakožto svéprávnému subjektu, který je pro výchovu dětí nejlépe vybaven a umí za ni nést zodpovědnost. Hledejme relativně schůdné cesty, jako jsou daňové úlevy, úpravy práv a povinností a podobně.

Jestliže to v situaci prázdné státní kasy není možné, uzdravme chronickou chorobu systému jinak: Při výpočtu penzí se dnes bere v úvahu mzda, které občan dosáhl.
Je to spravedlivé, má se tak zohlednit jeho osobní příspěvek do sdílené pokladny. Přehlíží se však jiný zásadní vklad, podstatný a mimořádný – kolik ten který občan vychoval dětí, vlastních či adoptovaných. Tento faktor by měl hrát stejnou nebo větší roli, jako výše platu. Podobná úprava by se musela zavádět postupně po dlouhou dobu, ale nemusela by být vůbec nákladná. A naše budoucnost za to stojí.

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.