Je to pár dnů, co jsem se s tátou bavil na téma nemocí zvířat, které se v poslední době vyskytly v Evropě. Předesílám, že můj táta pochází z rolnické rodiny ze středního Polabí a je to pán v letech, takže si ještě pamatuje předválečné hospodaření.

Slintavka a kulhavka tenkrát nebyly nic neobvyklého. Každý rolník si tehdy věděl rady jak s nemocnými zvířaty zacházet. Když některá kráva onemocněla, pochytaly se jí sliny a uměle se nakazila zvířata ostatní, aby nemoc proběhla v jednom ohnisku souběžně. Tlamy zvířat i kopyta se ošetřovala octovou vodu a hypermanganem. (To vše pochopitelně za asistence a dozoru zvěrolékaře.)

Práh domu i chléva se vysypal vápnem a na dané hospodářské budovy byla vyhlášena karanténa, kterou označovala i veterinářem vypsaná cedule na vratech usedlosti. Pokud kravám slézaly paznehty, zavěšovala se postižená zvířata do speciálních popruhů, aby netrpěla. Podobně se postupovalo i s prasečí červenkou.

Prostě nic zvláštního. Jenom se zvýšila ostražitost ohledně potřeb zvířat a respektovala se ohleduplnost k sousedům, aby nedošlo k roznesení nemoci po celé vsi, nebo širším okolí... (Výjimečně se muselo některé zvíře utratit.) Tak to fungovalo v Čechách (a pravděpodobně i v ostatních vyspělejších zemích předválečné Evropy). Hospodář rozuměl svým zvířatům, dobře se o ně staral, protože ho živila, a dbal na to, aby jim nic nechybělo a nebyla nemocná.

Evropa dneška šílí. BSE, kulhavka, slintavka (a kdo ví, co přijde po nich…) plní stránky předních evropských listů. Všude jsou fotografie usmrcených, odvážených a pálených zvířat. Žádná lokální karanténa, žádny vážný pokus o pomoc… Prostě jenom masakr, který je, jak se zdá, nejekonomičtější.

A tak si mnohý povzdychne: nestačí, že jsme se ve dvou světových konfliktech vyvražďovali navzájem a během následující studené války zamořili vzduch i vodu, zničili kvanta lesů, zlikvidovali několik set druhů divokých zvířat…; dnes se – k tomu všemu – vrháme s kudlou v ruce na zvířata domestikovaná.

Pravda ovšem je, že k hromadnému vybíjení domácích zvířat (přesněji zvířat z velkochovů) nedochází jenom tak – z plezíru, ale je důsledkem něčeho mnohem závažnějšího. V honbě za ziskem jsme z krav udělali masožravce (zkrmování masokostní moučky vyrobené z jiných zvířat), ze slepic hormonožravce (podávání růstových hormonů v potravě) a z prasat fekáložravce (pokud to ještě náhodou nevíte, tak prasata se ve velkochovech přikrmovala slepičinci přimíchanými do krmné směsi). Člověk postavil řád věcí na hlavu a tak by se vlastně ani neměl divit, jestliže se začaly dostavovat důsledky…

Přesto mě napadá: Co se to s námi děje? Kde se stala chyba? Možná v tom, že člověk třetího tisíciletí je člověk ryze konzumní: ztratil perspektivu věčnosti a žije pouze pro tento okamžik. Nezajímá ho, co bude zítra natož za deset dvacet let, či dokonce po smrti. Člověk dneška se chce najíst, chce se bavit a zajímají ho drby z celého světa.

Ztratil stud, ztratil úctu k životu druhého, ztratil úctu k sobě samému… Jestli toto nelze nazvat hříchem – oním nepopulárním slovem, pak už opravdu nevím. Jestli naše každodenní jednání – které spočívá v honbě za penězi a jejich následném nesmyslném utrácení – nelze nazvat minutím se cíle, pak už asi ničemu nerozumím. Ale dá se předpokládat, že tomu nerozumí vlastně nikdo…, svět se patrně stává globálně-konzumním cvokhausem.

V kontextu s právě řečeným (a značně skeptickým pohledem – to přiznávám) připomínám, že profesor J. Heller v jednom z čísel Univerza vykládá první kapitoly bible, kde člověka nazývá Pastýřem stvoření. Pastýř je ten, kdo vede, hlídá, pomáhá, ošetřuje, zachraňuje… A to je ta věc, kterou člověk patrně zapomněl. Z obyčejného pastýře se stal konzument, který se chce bavit a užívat si (hrubě řečeno: pasák). Proč vést, proč přemýšlet, proč hlídat, ošetřovat a pomáhat, když to všechno stojí čas, osobní námahu a nemálo prostředků…?!

Pastýř dříve znal každou ovci jménem, hospodář rozuměl zvířatům, která ho živila (lhostejno, zda šlo o ovce, krávy, prasata, husy nebo koně), rolníci poznali správný čas setby i sklizně. Dokonce mnozí otcové dokázali rozeznat nadání a schopnosti svých synů. Jaká škoda, že se nám tyto tradiční hodnoty (a toto označení je na správném místě) vytrácejí. Škoda, že se život – ze zápasu o jeho smysl a naplnění – stal pouze soutěží o nový automobil či lepší dovolenou než mají sousedé.

Možná, že utrpení zvířat (když už jsme tomu člověčímu přivykli díky morbiditám vysílaným v TV), které je způsobeno naším lidským sobectvím, nás k těmto hodnotám zase začne vracet… V bibli, pokud vím, je napsáno, že celé stvoření naříká a vyhlíží, až se zjeví sláva synů Božích. Možná už je nejvyšší čas, aby se koruna Božího stvoření – totiž člověk – probral a vrátil se ke svému původnímu údělu a stal se pastýřem stvoření.

Autor pracuje v nakladatelství Návrat domů

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.