Koncem ledna vyšel v Magazínu ChristNet.eu článek o tom, že Hollywood zlehčuje pojetí ďábla a napomáhá tak zvláště mladým lidem nejen v ďábla věřit, ale brát ho i jako jakousi kulturní či neškodnou postavu.Vypravme se zpět o dva tři roky a proberme si pár snímků, jež vznikly v nesvatém Hollywoodu (anglická slovní hříčka: Holy Hollywood) a představují ďábla různými způsoby.

Všechny jsme mohli vidět v české kino- či videodistribuci.

Například Al Pacino ve filmu Ďáblův advokát (The Devil’s Advocate, 1997) představuje uhlazeného muže, který si vždy ví rady, a protože Američané nesnášejí právníky, živí se právě advokacií. Samozřejmě že hlavní hrdina v podání Keanu Reevese brzy přijde na to, že jeho nový zaměstnavatel vyhrává spory pro zkažené a proradné klienty, má sexuální úchylky, našeptává a radí spíše zlé věci, zničí mu ženu a jeho samého přivede k sebevraždě.

Vše je ale stále podáno v rámci oné výše zmíněné uhlazenosti až snad skoro jemnosti. Krátce – ďábel je v tomto filmu podán tak, jak by každý člověk rád vypadal: sebevědomě, klidně, uhlazeně, nezávisle, a kupodivu někdy i zodpovědně.

Podobně pojali postavu ďábla ve filmu Konec světa (End of Days, 1999), kde uhlazeného a klidného, sebevědomého muže okolo čtyřicítky představuje herec Gabriel Byrne (kupodivu ve svém předchozím filmu Stigmata hrál exorcistického kněze!). Ďábel se zde přesunuje tak, že vstoupí do těla nějakého nevěřícího člověka.

Tentokrát proti němu stojí jiný hrdina – Arnold Schwarzenegger. Bývalý policista, alkoholik, jemuž zabili ženu a dítě, a který přes všechny své slabosti ďábla porazí svou vírou (?), skrytou někde ale skutečně hluboko v duši. V závěru filmu se ďábel dokonce ve své pravé podobě (asi pětimetrový kříženec nosorožce, dinosaura a netopýra) objeví dokonce v kostele.

Zajímavým bojovníkem proti ďáblovi a jeho pozemským poskokům je další neohrožený bojovník Dolph Lundgren, a to ve filmu Lucas (The Minion, 1998). Po celou dobu filmu se tedy setkává jen s jeho pomocníky (ale než je zlikviduje mečem, šípy či samopaly, dá mu to zabrat), avšak v závěru si opět vychutnáme podobného křížence již jednou zmíněných oblud, kterého statečný Dolph odrovná kulkou ze starého, předtím rozbitého revolveru.

Když jsme u přenášení se ďábla skrze lidská těla: zajímavě je pojat ďábel v hororu Anděl smrti (Fallen, 1998). Nevidíme ho, protože existuje jen jako duch a přenáší se dotykem mezi lidmi. V jedné filmařsky skutečně výborné scéně ďábla hlavní hrdina (Denzel Washington) honí, ale nedohoní, protože ďábel se dotykem přenáší mezi lidmi tak rychle (po dotyku z původního těla vystoupí a vstoupí do jiného), že není šance.

Ďábel je zde pojat jako zlý duch (ostatně původní název zní padlý [anděl], čeští distributoři však v rámci atraktivity ke všem názvům raději přidávají slova smrtící nebo krvavý). Ničí lidi, do nichž vstoupí, našeptává zlé myšlenky a je hrozně škodolibý. Libuje si v zabíjení a ničení vyhlédnutých obětí. Kupodivu se v USA tento snímek mezi diváky moc neujal.

Oslavný film na ďábla a jeho ďábelskou pomocnici natočil 70letý, dříve skutečně dobrý režisér polského původu Roman Polański. Devátá brána (The Ninth Gate, 1999) vypráví o mladíkovi v podání Johnny Deppa, který má pro svého klienta zajistit po celém světě několik verzí stejné satanské knihy. Pokud se mu podaří získat různé ilustrace z těchto knih, najde tak vchod do ďáblovy říše.

Mladíka nejenže tato možnost přitahuje (asi ze zvědavosti), ale ďábel mu navíc přidělí anděla pekelného – svůdnou krásku, která již zajistí, aby se mladík ke všem potřebným dílům skládačky dostal.

Samostatnou kapitolou je animovaný celovečerní film South Park: Peklo na Zemi (South Park: Bigger, Longer and Uncut, 1999). Samotný seriál je programově postaven na faktu, že postavičky (žáci základní školy) mluví neuvěřitelně sprostě, jedna z nich (Kenny) v každém dílu krutě zemře, jiná při vyznáních lásky pravidelně zvrací, jiná má za kamaráda hovínko (pana Hankeyho)...

Nelze se tedy divit, že ani ďábel zde není představen nějak drasticky, ale spíš jako kamarád, pomocník a dokonce je něžný ve svém milostném vztahu k Saddámu Husajnovi. Pokud tedy shrneme tento krátký přehled, většinou skutečně Hollywood ďábla představuje tak, že z něho žádný strach nejde. Naopak (až na dvě výjimky – viz pětimetroví kříženci výše) má určité „ctnosti".

Po pravdě řečeno je však otázka, zda z ďábla má jít skutečně prioritně hrůza. Spíše bych se přiklonil k vidění ďábla, jak je tomu u filmů Anděl smrti nebo Ďáblův advokát – nenápadný chlapík kolem čtyřicítky, který vám s určitou převahou, nadhledem a životními zkušenostmi radí, a přitom nenápadně, po troškách odvádí od dobra a vede ke zlu.

Někdy totiž zlo nemusí být hned viditelné a projevovat se pouze vraždami, drogami či sexem, ale plíží se nenápadně a o to víc zraňuje – ať jsou to pomluvy, nesváry, sobectví, závist, marnivost, nezodpovědnost. K tomu na závěr dva citáty z filmu Ďáblův advokát, jež pronese John Milton alias ďábel: „Já jen připravím jeviště. Za své nitky si pak taháš sám."

A když se ďáblovi nepodaří získat Kevina Lomaxe na hřích touhy po bohatství, změní se v televizního reportéra a slíbí mu, že jeho právní případ rozmáznou v televizi. Kevin nakonec souhlasí. Tehdy se reportér opět změní v Johna Miltona (alias ďábla) a s úsměvem pronese: „Marnivost. Můj nejoblíbenější hřích."

Příště: Filmy s "ďábelskou" tematikou, jež budou letos v českých kinech.

Repro: Jan Lipšanský

Autor je redaktorem u World Online CZ.