Seznamka
Protože nechci, aby kvůli tomu bylo toto téma snadno „odstřeleno“, navzdory velkému časovému tlaku, ve kterém se nacházím, k tomu něco připíšu. I s rizikem, že ne všechno bude dostatečně přesně a jasně vysloveno a hlavně zdůvodněno, jak bych jinak považoval za samozřejmé.
Tedy - v čem Kateřina celkem věrně popisuje skutečnost:
1.) Česká společnost nemá ráda, když někdo „vyčuhuje“, zvlášť, když na to nemá „papíry“. Srovnání Čechů s jinými (západo) Evropany ukazuje, že u nás je dvakrát tolik lidí, kteří si libují v konformitě - tedy skoro polovina dospělé populace. Tito lidé jsou ochotni akceptovat „výjimečnost“ druhých jen tehdy, když se projevuje společensky přijatelným způsobem. Např. jde o mimořádné sportovce - Jaromíra Jágra, Dominika Haška, Jana Železného, Karla Poborského ap. - umělce - Lucii Bílou, Karla Gotta, Daniela Hůlku atd. K nim vzhlížejí tito lidé s nábožnou úctou a nepochybně jimi nahrazují zapomenutého Boha. U ostatních lidí přijímají jejich jinakost jako ohrožení vlastní identity - a podle toho na ni reagují agresí.
2.) Sexualita hraje v české společnosti úlohu jistého testu konformní „liberálnosti“. To, co by v žádném případě neprošlo na reklamách v Německu, Velké Británii či Francii, protože by proti tomu protestovaly nejen církve, ale i různé jiné skupiny - od feministek až po ochránce přírody, se u nás naopak těší podpoře kde koho a je vydáváno za doklad toho, co je to demokracie.
Výzkumy přitom ukazují, že konformita s předpokládaným vzorem tlačí u nás mnoho lidí k tomu, že se vyjadřují v sexuální oblasti mnohem „odvázaněji“, než kolik odpovídá jejich skutečným vnitřním postojům. Obávají se totiž, aby nebyli deklasováni jako „prudérní“, „bigotní“ či „nesnášenliví“.
3) Postoje, které v téhle situaci prezentují určití mluvčí církví - a zejména církve Římskokatolické - jsou v lepším případě mimoběžné s realitou, v horším jsou dobrým zdrojem zesměšňování alternativních, křesťanskému postoji vlastních pozic. Pokud by „běžný“ katolický křesťan tady od „své církve“ - rozuměj: od kněží a biskupů - očekával nějakou reálnou podporu, povzbuzení nebo dokonce účinnou pomoc, čekal by zpravidla úplně zbytečně.
Z důvodů věku, vzdělání, životních zkušeností i lidské zralosti jim ji až na výjimky tito lidé nemohou i při nejlepší vůli poskytnout. Mnohem cennější pomoc tu nabízejí zralí křesťanští laici, kteří místo zbožných fází o tom, jak by to mělo být, dokáží nejen osobním příkladem, ale i radou a zprostředkováním dalších kontaktů nabídnout kompetentní bratrskou oporu.
4.) Situace ve světě práce se po listopadu skutečně radikálně změnila - a bohužel to mnohým duchovním nedošlo. Jestliže před tím mohl i docela dobrý pracovník vyšetřit spoustu času na dobrovolnou opravu fary, zvonů, hraní na kůru, výlety s ministranty, pořádání zájezdů na poutní místa a někdy i na docela příkladnou péči o svou rodinu, pak s tím je definitivně konec.
Pokud jsme nerestituovali nemovitosti za mnoho milionů, případně nám je neodkázala tetička ze zámoří nebo nepatříme ke schopným „tunelářům“, musíme ve své práci tvrdě deset i více hodin pracovat. A to nejen z důvodů konkurenceschopnosti, nýbrž i proto, abychom nepůsobili oprávněné pohoršení, že svou zbožností maskujeme ve skutečnosti svou neschopnost pořádné práce.
Pracoviště - alespoň většina z nich - přestala být prostorem, kde se dobře daří nezávaznému klábosení, „kafíčkům“ a probírání drbů. Evangelizace „na pracovišti“ rozhodně začíná u perfektně odvedené práce. Bez toho je nejlepší věnovat energii nikoliv evangelizaci, ale shánění jiného pracovního místa, které bude dotyčný lépe zvládat - a tak položí nutný základ jakéhokoliv následného křesťanského svědectví.
Tímto jsem zhruba shrnul to, co považuji za výstižné
v hodnocení Kateřiny Tetivové. A teď přijde ono „ale“
- které se nejprve bude týkat každého z těch bodů a
ke kterému pak připojím dvě závěrečné poznámky.1.) Kateřina podává ve svém článku dvojí diagnózu - jednak, že jde v „našem“ případě o problém menšiny, jednak, že jde o problém křesťanů (resp. katolíků). Jenom ta první verze je dobře doložitelná. Bohužel je potlačená tím, že do titulku se dostala verze druhá. Přitom je třeba dobré mít stále na paměti, že nelibost okolí nevyvolává naše „křesťanství“, nýbrž naše jinakost.
Pro další postup je toto rozpoznání naprosto zásadní. Všechna hodnověrná sociologická data ukazují (nejjasněji celosvětový výzkum z roku 1999, který u nás realizovala agentura SC&C - Jan Spousta), že křesťanství je v celku společnosti přijímáno mírně pozitivně. Bližší analýza pak ukazuje, že česká společnost je rozdělena do čtyř přibližně stejně velkých segmentů, z nichž pouze v jednom (26%) jsou lidé vyloženě vůči náboženství i křesťanství negativně předpojati.
Čtvrtině je to celkem lhostejné, čtvrtina je vůči křesťanství, zvláště v jeho katolické verzi příznivě nakloněna a zbylou čtvrtinu tvoří lidé, kteří kladně hodnotí prakticky jakéhokoliv náboženství, pokud není agresivní (sekty, islám). Zkrátka hlavní problém není v tom, že jsme křesťané, ale že jsme menšinou. Bohužel někteří představitelé náboženství u nás působí dojmem, že si to zatím moc neuvědomili. Typickou blamáž to způsobilo v desinterpretaci velehradského „zasvěcení národa“ v roce 1993.
2.) Postavení sexu v české společnosti je jistě určitým způsobem hypertrofické - viz výše. Tvrdit ale, že česká společnost je „chorobně posedlá sexem“, znamená zaměňovat svůj strach - či někdy i špatně sublimovanou sexualitu - za popis situace. Jak už jsem uvedl, nejtypičtější postoj pro českou společnost je „Já bych to sice nemusel mít, nedělám to...., ale když to někdo mít musí, potřebuje, vyhovuje mu to ...., tak proč ne.“
Oním to je myšlena pornografie, nevěra, skupinový sex atd. Naopak - a už se na to narazilo i na Diskuzích ChristNet.eu - působí nemálo katolíků tak, jako by ve skutečnosti nic jiného necharakterizovalo jejich křesťanství lépe, než takový či onaký „dozor nad sexualitou“ - nejlépe těch druhých. Je jasné, že za těch okolností je velmi snadné používat vulgarismy a jiné „peprnosti“ jako rudý hadr na „býka katolické prudérie“. Odnáší to i jinak skvělý Jan Pavel II., jehož vystoupení jsou téměř tradičně charakterizována jako odsouzení antikoncepce, potratů a předmanželského sexu.
3) Možná je to dáno mým věkem a dobou, kdy jsem se rozhodl pro svou Římskokatolickou církev. Byl to rok 1969. Byla to církev ubohá, zdecimovaná, pronásledovaná. Měl jsem vlastně mimořádné štěstí (řeknu-li to lidsky) na dobré kněze - P. Jiří Kabát, P. Alois Moc, P. Karel Pilík, P. Jiří Reinsberg, P. Oto Mádr, P. Aleš Opatrný, P. Josef Zvěřina - abych uvedl v časové posloupnosti alespoň ty nejdůležitější „dárky“, kteří provázeli mou cestu s Katolickou církví.
Ale nikdy mě nenapadlo, že bych od kněží měl očekávat nějakou radu či dokonce oporu pro svoje působení v ateistickém nepřátelském prostředí. Oni přece byli daleko víc „na ráně“, někteří z nich strávili v kriminálu mnoho let, byli pod stálým dozorem StB. Kdokoliv z nich mohl být prakticky ihned vyhozen z práce. Oni byli ti, kteří od nás, laiků, potřebovali pomoct - a to nejen s opravou střechy kostela, kapajícího kohoutku nebo starého Trabanta. My jsme se snažili - jak jsme uměli - být určitou hradbou, která je měl alespoň trochu ochránit.
Je ovšem nutné vidět, že křesťanů, kteří se dnes prosadili a jsou českou společností akceptováni, není tak málo. Dokonce i v oblasti, kde to rozhodně není snadné - totiž mezi umělci. Vezměte si Marka Ebena, Libuši Šafránkovou i Veroniku Žilkovou, - kromě osvědčených Josefa Kemra či Radovana Lukavského.
O všech těchto lidech se vědělo či ví, jakého jsou přesvědčení. Přesto jsou tito lidé českou veřejností jednoznačně přijímáni, jejich postavení na špičce celkové popularity i profesionálního uznání je dlouhodobé. Myslím tedy, že podstatná chyba je i na straně těch, kteří stále - v rozporu se „znameními i výzvami doby“ - ztotožňují církev s duchovními minimálně potud, že od duchovních očekávají i to, co je dnes naprosto nereálné: např. že budou těmi nejlepšími reprezentanty církve v mediálním prostoru, že budou schopni kompetentně radit laikům, kteří mají mnohdy daleko větší zkušenosti, lepší vzdělání i jsou jako lidé mnohem zralejší atd.
Tady jsme hodně pozadu. Dokumentuje to dobře například i okolnost, že zatímco ve Spojených státech hájí v televizní diskusi protipotratovou strategii Katolické církve pohledná pětatřicátnice - psycholožka, matka tří či čtyř dětí, u nás je do takového klání vyslán sedmdesátiletý P. Miloslav Fiala, OPraem. Tímhle přístupem příliš usnadňujeme ateistické části české společnosti naši diskvalifikaci pro řešení důležitých úkolů, které máme před sebou.
4.) Doktor Šácha ukazuje na problémy, kterým je vystaven v lékařském prostředí mezi chirurgy, Kateřina Tětivová zase popisuje svou anabázi v teritoriu médií. Nepochybně jsou oblasti, které jsou v daleko větší míře „obsazené“ lidmi, kteří o křesťanství smýšlejí nepříznivě. Mediální oblast je to rozhodně, medicína jí - alespoň podle mých zjištění - hlavně byla ve starší generaci. Na druhé straně jsou oblasti, kde je daleko větší výskyt uznávaných odborníků-křesťanů, než by odpovídalo našemu zastoupení v celé populaci,
Typicky je to psychologie. Jaro Křivohlavý, Jiří Mrkvička, Zdeněk Matějček, Slavomil Hubálek, Václav Mertin, Jaroslav Šturma, Vladimír Smékal, Jiří Růžička - to jsou ti, kteří mě hned napadli. Nebo umělá inteligence, teorie množin a systémů ap. - Evžen Kindler, Petr Vopěnka, Antonín Říha ... pedagogika - Radim Palouš, Jan Sokol, Petr Piťha...
Vůbec - na akademické půdě se nedá říci, že by byla nějaká „diskriminace křesťanů“. Lubomír Mlčoch je děkanem Fakulty sociálních věd UK, Jan Sokol děkanem Fakulty humanitních studií UK, dokonce Petr Hach byl děkanem 1. lékařské fakulty UK - ač patří ke známým zastáncům ochrany lidského života od početí.
Každopádně - tady platí pravidlo, které je typické pro jakoukoli menšinu: chtějí-li se její členové prosadit ve většinové společnosti, musejí být opravdu dobří. Roli tady nehraje, zda je ta „menšinovost“ dána tím, jestli je někdo Róm, katolík nebo Němec (nikoliv Robert). Pokud na to člověk v té které oblasti nemá, buď se musí smířit s tím, že tam bude hrát třetí či čtvrté housle, nebo musí najít oblast jinou, kde se takto prosadí.
A teď ty dvě závěrečné poznámky.
Kateřina Tětivová si postěžovala, že přijímací pohovory při hledání práce „se totiž podobají výslechům na StB, (protože) musíte vysvětlit a odůvodnit každý detail svého soukromého života, tím spíše nějaké delší časové období.“ Nu - nevím, jestli Kateřina vskutku absolvovala nějaký ten výslech na StB. Kdyby se jednalo jen o tohle, co uvádí jako nepřijatelné, bylo by to tenkrát ještě hodně snadné „klání“. Myslím, že bychom neměli přehánět. A že by dnes leckomus prospěla celková větší odolnost. Hodí se to v mnoha případech. Možná nejvíc na „domácím poli“.
A pak Kateřina zdůrazňuje, že „my, křesťané, jsme rovnocenní občané demokratického státu a měli bychom na to společnost důrazně upozornit.“ A ještě k tomu dodává, že bychom se měli proti nežádoucímu chování okolí „důrazně ohradit“. Upřímně řečeno, tohle považuji jen za dobrý návod na sebezesměšnění.
Ten, kdo mě zná, jistě potvrdí, že nejsem typem člověka, který si nechá všechno líbit. Nicméně každé „silové řešení“ - a o něm tu Kateřina mluví - má smysl jen tehdy, když ten, kdo ho použije, má skutečně dost síly, aby ho vítězně dotáhl do konce. S ohromným smyslem pro realitu to Ježíš vykládá svým učedníkům v podobenství o králi, který se rozhoduje, zda se svými „desetitisíci“ má vytáhnout do boje proti „dvaceti tisícům“ (Lk 14, 31-32). V současnosti ten poměr - přesněji nepoměr - je daleko horší, než 1:2.
Proto považuji za daleko prozřetelnější vzít vážně onu druhou alternativu, kterou Kateřina uvádí v závěru svého článku - totiž že určitá nelibost s naší existencí nás bude provázet vždycky, pokud budeme alespoň trochu věrně následovat Ježíše ukřižovaného. A současně samozřejmě máme být podnikaví v tom, že „když vás vyženou z jednoho města, jděte do druhého“, i v získávání slušných spojenců - neboť „kdo není proti vám, je s vámi.“
Problematiku také popsal ze své zkušenosti jáhen Jan Hanák
