Leoš se konečně nechal přemluvit od své ženy, aby dal výpověď a začal pracovat na vlastní noze. Alena  se snažila s dětmi  trávit co nejvíce času v nedalekém lesoparku, a tak dát manželovi možnost v klidu projektovat. Po několika měsících začalo opouštět mnoho projektantů státní podniky a zakládat firmy. Leoš tušil, že o zakázky bude nouze.

Po večerech přecházel nervózně po bytě a stále říkal Aleně:  "Já někam nastoupím, to takhle nejde, vždyť musím živit rodinu."

 "Vydrž, uskromníme se. Bývalo hůř," podporovala jej Alena. „Proč se za to nepomodlíš?"

 "Vždyť víš, že v nic nadpřirozeného a nehmotného nevěřím."

Alena v té době konvertovala a měla víru, že za co se pomodlí, to jí bude dáno. Sama věděla, že toho nezneužije a že  bude prosit jen za  moudré věci. Prosila ve svých modlitbách Boha, aby její manžel uvěřil.

"Kdyby to trvalo třeba měsíc a on se za práci nepomodlil a nedostal ji, já to pane Bože vydržím. Ráda se uskromním," říkala tehdy Bohu Alena.

Leoš se po čtyřech dnech přece jen pokořil a zkusil se pomodlit. Druhý den mu zavolala bývalá spolužačka a nabídla mu práci na výstavbě hotelu pro zahraničního investora, což se tehdy platilo ve valutách. Leoši bylo přiděleno celé hotelové patro, kde měl zajistit obklady koupelen. Nasmlouval si několik obkladačů a do týdne měl malou stavební firmu. Na hotelu se seznámil s podobným nadšencem jako byl on a dohodli se, že založí společnou firmu.

"Představ si Aleno, že Karel je křesťan. Včera večer, když jel autem domů, mu prý někdo skočil do cesty a on se tak tak vyhnul. V neděli musí zajít do kostela, aby poděkoval Bohu. Taky tam s tebou zajdu, abych poděkoval za ten zázrak, že jsem našel tak dobrou práci."

Když se Leoš s Karlem domlouvali na právních náležitostech, co se týkalo založení firmy, zbylo na Leoše, aby si zařídil tzv. „Průkaz zvláštní způsobilosti“. Jeho kolega totiž stavební fakultu nedokončil, a tak se nemohl stát osobou zodpovědnou. Leoše však práce časově velmi pohlcovala a když večer přišel domů, chtěl kus času dát i dětem a své ženě.

Tak se stalo, že teoretickou přípravu na zkoušky z autorizace nechával až na poslední víkend. Nečekaně však přijela  Alenina matka a vzala s sebou ještě Aleninu babičku. Tu ženu s dobrým srdcem musel mít každý rád a Leoš na ni také trpěl. Jako kdyby tušil, že je u nich naposled. Nebyla tak stará, ještě před rokem řídila automobil. Píchala si však třikrát denně inzulín a po návštěvě své vnučky dostala zánět slinivky břišní a ten nepřežila.

Babička byla zároveň Aleninou kmotrou a Alena ji při návštěvě neřekla, že uvěřila v Boha a manžel už možná tak trochu také. Tu jistě pro ni radostnou zvěst se dověděla až v nebi. Ten víkend poslední babiččiny návštěvy se měl Leoš učit. Přesto že jej babička s Alenou posílaly do pokoje a o vnoučata se starala Aleny matka, Leoši to nějak nedalo a  s babičkou i Alenou vysedával.

Druhý den v pondělí ráno usoudil, že bude asi zbytečné ke zkouškám chodit. Přesto, (nebo snad právě proto) udělal něco, co ještě nikdy předtím: Poklekl a hluboce a intenzivně se ponořil do modlitby. Modlil se tak, že přestal vnímat svoje okolí. Později si uvědomil, že to bylo vlastně dost sobecké obracet se k Bohu s takovouto prosbou ale tenkrát mu to tak nepřišlo.

S těžkým srdcem nakonec přece jen vyrazil. Když přišel do chodby před dveře zkušební komise, s hrůzou zjistil, že má jít jako první. Přesně v 8.00 vyšla jedna z členek komise a zavolala místo Leoše druhého uchazeče. Po něm postupně chodili další.

"To byla hrůza, ta předsedkyně nikomu nic nedá zadarmo. Zatím to ani jeden neudělal,“ hlásili zkoušení.

 "Co s vámi?" zeptala se členka komise, když už se vystřídalo asi deset lidí. „Vaše přihláška se ztratila. Pojďte prosím se mnou do patra, musíte si vyplnit novou.“

Cestou ve výtahu potkali dva členy z druhé zkušební komise.  "My už tam nikoho nemáme. Polovina se jich nedostavila a nebo neměli  všechny doklady,“ řekl jeden z komisařů kolegyni.

"A nechcete si vzít tady toho?“ Předseda komise byl praktik, a tak na otázky z práva moc času nezbylo. Dokonce zapomněl i na projektové práce - což mu Leoš raději nepřipomínal.

Leoš u komise obstál a jako jeden z mála obdržel ten den tolik vytoužený průkaz, který ho opravňoval k samostatné projektové činnosti. Své ženě Aleně pak doma sdělil, že se mu stal druhý zázrak. Od té doby začal se svou ženou chodit pravidelně do kostela. Po půl roce  se oddali v kostele a děti nechali pokřtít. Škoda jen, že ten těžce vymodlený průkaz ke své práci od té doby nikdy nepoužil.

Proste a bude vám dáno - někdy i to, co nikdy nebudeme potřebovat. Ale to  ví jenom Bůh.