Nějaký čas před Velikonocemi bývá v hradecké katedrále rezervována první lavice pro katechumeny – ať už pro ty, kteří jsou bezprostředně před křtem, či pro ty, kteří před sebou ještě mají kus cesty. Nedávno si toto místo vyzkoušeli i manželé Vohlídkovi.

”Těch vlivů bylo víc a působily asi rok,” říká pan Vohlídka na otázku, jak se dostali ke křesťanství. “Nepřišlo to jako blesk, i když určitý zlom tam byl. Uvěřil jsem hlavně díky několika setkáním s lidmi, kteří svými postoji, životem, pomocí či radou ovlivnili změnu mých názorů. Například pan arcibiskup Otčenášek nebo přátelé z Polska. Ptal jsem se sám sebe, kam spěje společnost, hledal jsem oporu v chaosu. Říkal jsem si: Něco tu musí být, jinak by se společnost snad sama zahubila!”

Na doporučení svého přítele začal pan Vohlídka číst bibli. “Myslel jsem, že najdu odpovědi na otázky, ale dopadlo to opačně a já nevěděl, co s tím.” Podle vlastních slov měl pan Vohlídka tři možnosti: zbláznit se, nechat toho, nebo se obrátit na někoho dalšího. Navštívil Katolik.cz, kde se mu dostalo rady, aby kontaktoval někoho v místě svého bydliště.

„Bylo mi hloupé jen tak někam přijít, myslel jsem, že riskuji pěkný trapas,“ směje se pan Vohlídka. Nakonec na radu manželky zazvonil u dveří jednoho z kanovnických domů. „Někdy jsem se podívala do kostela, chodila jsem kolem vitríny s výzvou lidem, kteří by stáli o bližší informace," vysvětluje paní Vohlídková. "Také jsem měla tendenci hledat, byl to stav takové mlhy – neurčitě jsem tušila, že něco bude, ale jako člověk pracující ve zdravotnictví jsem se například nedokázala smířit s tím, co církev říká o těhotenství Panny Marie,“ říká paní Vohlídková. „Teď chápu, že jsou věci, které nelze vysvětlit.“ „Bůh je Stvořitel, může zasáhnout i mimo obvyklý řád,“ přitakává její manžel.

V jistém smyslu jejich slova potvrdil i jejich současný katechet, jáhen Pavel Pokorný, který panu Vohlídkovi tenkrát poprvé otevřel: „Během tří dnů jsem už popáté říkal, že je škoda, že není víc úplně nových zájemců, aby se mohla dát dohromady skupinka.“

Ilustrační foto: křest v řece Nejsvětější letniční církve
Foto: Kevin Flemingl/CORBIS

”První setkání bylo důležité pro orientaci,” vzpomíná pan Vohlídka, “potřeboval jsem systém, abych správně pochopil, tehdy poprvé jsem ještě nedokázal říct, že věřím, to přišlo později, ale šlo o informace, protože jejich nedostatek vede k předsudkům a proti těm se musí bojovat.

Poprvé jsme mluvili o srovnání materialismu a idealismu. Materialistická výchova je podle mě to nejhorší – vyvolává v nás takovou mánii, snahu stále všechno porovnávat s něčím materiálním. Hodně věcí je pak příliš samozřejmých. V životě nás provázely těžkosti a když se pak narodila naše dcera, byl to pro nás zázrak, za který jsme chtěli někomu poděkovat, ale komu?”

”Byl jsem silně nevěřící. Nebyl jsem programový ateista, ale byl jsem proti církvi jako instituci, de facto tedy i proti Bohu. Neměl jsem potřebu Boha. Na druhou stranu mi to nešlo na rozum, říkal jsem si, že přece křesťanství nemůže být historicky největší blamáž světa,” odpovídá Vohlídka na dotaz, jak se dívali na křesťanství předtím, než uvěřili. A právě kvůli tradici ani nemyslel na jinou než Katolickou církev: “Jsem dost konzervativní a takový ten americký agitační happy styl není pro mě,” tvrdí pan Vohlídka. Má za to, že mše je “fantasticky” důstojný obřad, který je prožíván společně, hluboce a vnitřně: “Nemusím chtít dávat to najevo.”

Paní Vohlídková říká: “Nebyla jsem proti, i bibli jsem si přečetla, i do kostela jsem šla – když jsem něco potřebovala.” Kvůli strachu ze sektářství ji manžel zrazoval. “Odrazoval jsem ji,” přiznává. “A já se nechala. Když pak manžel uvěřil, tak jsem se takříkajíc svezla s ním, ale nejen kvůli kontrole,” usmívá se paní Vohlídková. Věděla, že když se manžeel do něčeho dá, dělá to s plným nasazením. “Bála jsem se, aby nebyl fanatický,” připouští.

”Myslím, že jsem byl dobře vychovaný. Věděl jsem, že nemám lhát, krást a tak dále, ale celkově si myslím, že přišlo určité zklidnění,” zamýšlí se pan Vohlídka. Důvěra v Boha ho zbavila některých starostí, jak vzpomíná. “Žádné negativní reakce vlastně nebyly, spíš překvapení, ale nejvíc to zaskočilo mě.”

”Divila jsem se, jak jsem mohla předtím pochybovat,” potvrzuje paní Vohlídková.”Při čtení svědectví jiného člověka se stejnou zkušeností si člověk najednou říkal: jé, vždyť to znám!“ To je také důvod, proč se rozhodli svůj příběh zveřejnit.

„Není za tím žádný exhibicionistmus, ale doufáme, že by to mohlo být přínosné pro ty, kdo jsou dosud nerozhodní a mají zábrany. I když některé zážitky se nedají popsat ani nejbližším. "Nejdřív to, že věříte, říct nejde, a pak najednou ano. Nechceme si zážitek poznání Krista nechat pro sebe," shodují se na závěr.