Ježíš Kristus byl jedním z desítek tisíc lidí, kteří zemřeli v dávných časech na kříži smrtí, kterou historik Josephus Flavius popsal jako "nejbídnější ze všech". Co je však podivné, je fakt, že o křižování, běžně praktikovaném Římany, Peršany, Asyřany, Řeky, Kartaginci a dalšími civilizacemi, neexistují archeologické důkazy.

Skoro žádné, až na kostru Žida jménem Johanan ben Hagkol, jehož hřebem proražené paty jsou zatím jediný hmatatelný důkaz kruté metody, používané od roku 400 př.n.l. do roku 400 našeho letopočtu, píše Reuters.

"V té době umíraly na kříži tisíce lidí. Zloději i rebelové," říká archeolog Vassilios Caferis, který našel ostatky ben Hagkola. Jeho jméno byla napsáno na kameninové schránce, v níž ležela kostra. Židé, kteří žili v době Ježíše Krista, pohřbívali ostatky příbuzných ve schránkách rok po smrti dotyčného.

Ukřižování, kde není použito hřebů na ukřižování zločinců
Foto: Corbis

Kromě Johananových kostí byla ve schránce také kostra tříletého dítěte, kterým mohl být Johananův syn. Schránka byla nalezena ve společné hrobce tří rodin, v níž bylo pohřbeno 33 lidí včetně muže jménem Šimon, který se podílel na stavbě židovského chrámu.

Hrobku našli jeho dnešní kolegové ve skále na jeruzalémském kopci, když připravovali základy pro budoucí stavbu obytného domu.

O Jonananovi ben Hagkolovi se moc neví. Na kříži zemřel někdy mezi lety 50 až 70, bylo mu víc než 24 a míň než 28 let. Měřil 167 centimetrů, a než mu proťali paty ostrým hřebem a přitloukli ho k olivovému trámu, byl zcela zdráv.

Antropolog Joe Zias se domnívá, že ben Hagkol byl možná ukřižován na jeruzalémské Olivetské hoře za prvního židovského povstání proti Římanům, které skončilo v roce 70 dobytím Jeruzaléma a zničením druhého židovského chrámu. "Tehdy Římané na Olivetské hoře křižovali až 500 lidí denně, až jim nakonec došlo dřevo," vysvětluje Zias. Flavius zaznamenal, že Římané tehdy ukřižovali polovinu Židů, kteří žili v Jeruzalémě.

Profesor Martin Hengel z univerzity v německém Tübingenu je odborník na metodu křižování. Poprvé ji podle něj použili Peršané, od nich ji přejali Římané, kteří tak trestali povstalce, lupiče, vrahy i buřiče. Křižováni však nebyli obyvatelé Říma.

"Římané křižovali podrobené obyvatelstvo po celé říši. Lidé na kříži umírali celé dny, ale někdy to mohli mít za sebou i za několik hodin," říká Hengel.

Vědce však mate, proč se o tak hojně používané metodě našel pouze jediný doklad?

Ziasova odpověď je jednoduchá: ne všichni křižovaní byli na kříže přibíjeni. Některé k trámům pouze přivazovali za nohy a za ruce. Jakmile zemřeli, byla těla pohozena na hromady, kde se o ně postarali šakalové a supi. Na kostech tedy nezůstaly žádné známky toho, jakou smrtí dotyčný zemřel.

A navíc ve starověku byla po hřebech použitých ke křižování velká poptávka, protože lidé věřili, že je v nich soustředěna ochranná síla proti ďáblu. "Dělá to dojem, že jakmile někdo na kříži zemřel, lidé se sbíhali, aby mohli vytáhnout hřeby a odnést si je," říká Zias.

V případě ben Hagkola se však hřeb ohnul a rodina ho nebyla schopná vyndat, takže mrtvý byl pohřben i s ním.

Caferis říká, že se zpodobováním Ježíšova utrpení na kříži se začalo až v 6. století, tedy skoro 300 let potom, co císař Konstantin křižování zakázal.

Zias říká, že na rozdíl od většiny zpodobení bývaly hřeby proraženy zápěstím a nikoli dlaněmi. "Nikoho byste za ruce neukřižovali, protože tam je jenom kůže a svaly a ruka by se vytrhla. Museli probíjet zápěstí," ujišťuje Zias. Smrt na kříži prý mohla být bolestivá a rychlá, ale taky pomalá a zdlouhavá, podle sadistických choutek popravčích.

Byly-li ruce uvázány nebo přibity nad hlavou, pak oběť nemohla použít svaly bránice k dýchání a do deseti minut se udusila. Byly-li ale ruce připoutány či přibity v rovině ramen, tak jak je to známo ze zpodobování Ježíše, pak mohl člověk umírat i několik dní. "Oběť pak na kříži mohla žít několik dní, protožecíl popravčího nebyla rychlá smrt, nýbrž agónie," vysvětluje Caferis.
 
Použito materiálu ČTK