Seznamka
|
Foto: Richard T. Nowitz/CORBIS |
V prvé řadě: Víra a Světlo rozhodně není organizace s pobočkami v Brně (či jinde), která by poskytovala profesionální služby, zaměřovala se na charitní péči, apod. I to samozřejmě patří k věci, ale především jde o společenství – mentálně znevýhodněných osob, jejich rodičů a přátel. Zaměřuje se na plnohodnotné soužití mentálně handicapovaných a zdravých lidí ve společnosti na principu partnerství.
Směřuje k maximálnímu rozvoji takto znevýhodněných lidí, jejich začlenění do běžného života (jak je to jen možné) a zároveň si klade za cíl změnit pohled většinové společnosti na „problém“ mentálního handicapu. Chce ukázat tyto lidi nejen jako objekty charitního zájmu, ale jako rovnocenné partnery, kteří dokáží velmi obohatit život druhých (třebas ne svým intelektem). Mentální handicap (narozdíl od psychického onemocnění) totiž není nemoc, ale stav. Neléčí se, učí se v něm žít.
Společenství v České republice čítají kolem stovky lidí ve čtyřech komunitách (Brno – 3, Praha – 1) a jsou součástí rozšířeného celosvětového hnutí. Duchem mají blízko k domům evangelické Diakonie – Betlém v Kloboukách u Brna a Narnie v nedalekých Morkůvkách.
Informace o tomto projektu se v minulých letech několikrát objevily v médiích (dokumenty v České televizi, v Radiu Proglas; rozhovory a články v Českém rozhlasu a tištěných periodikách). Následující řádky o letních aktivitách nejstarší a taky největší komunity v Brně byly loni na podzim uveřejněny v místních novinách města Osek v severních Čechách, kde každoročně pořádáme tábory. Třeba vám něco z jejich atmosféry předají…
Žabky v kaluži – to je název party několika desítek lidí, kteří se pravidelně jednou měsíčně scházejí, párkrát do roka jezdí na společné víkendy a vždy uprostřed léta (na přelomu července a srpna) pořádají společný tábor. Dosud nic zvláštního, takových skupin existuje mnoho, avšak tahle je přece jen v něčem trochu jiná…
Poněkud kuriózní název pro společenství – Žabky v kaluži – vymyslela malá Markétka (nechala se inspirovat docela známou dětskou písničkou). Na otázku, proč právě takhle bychom se měli jmenovat, odpověděla: „Protože kvákáme a skákáme.“ To rozhodlo. Návrh byl přijat pro jeho syrové odhalení, jací opravdu jsme.
Zmíněná událost se odehrála v roce 1991 v Brně, kde se nachází hlavní stan společenství a kde zároveň bydlí převážná většina členské základny. Markétce tehdy bylo osm let. Dnes je jí jednou tolik, ale v kritériu inteligence zůstává přibližně na stejné úrovni jako tehdy. Takoví lidé jako ona jsou označováni za mentálně postižené. A takových lidí jako ona je z nás asi šedesáti více než třetina. Už začínáte chápat, proč jsem na začátku předeslal, že jsme tak trochu zvláštní?
Zbývající dvě třetiny se dělí mezi rodiče a rodinné příslušníky těchto dětí a takzvané přátele. To je termín pro většinou mladé lidi, kteří sice v rodině žádného mentálně postiženého nemají, ale chtějí s nimi žít, navazovat s nimi přátelské vztahy a podílet se na tom, aby i ostatní lidé pochopili, že mentálně (ani jinak) postižení nejsou méněcenní, nýbrž jenom trochu jiní. Třebaže nejsou schopni příliš racionálního uvažování, v emocionální rovině mohou být našimi učiteli. A to je také hlavní důvod existence Žabek v kaluži.
Je patrně na čase osvětlit, proč se to všechno vlastně objevuje v tomto časopisu. Z dosavadních šesti letních táborů se totiž posledních pět konalo právě v Oseku. Azyl nám poskytuje místní cisterciácký klášter, v jehož zahradách stavíme rok od roku větší indiánskou vesnici (letos obsahovala jedno velké tzv. sněmovní tee-pee a čtyři menší určené především k nocování).
Možná se ptáte, proč brněnské společenství jezdí na tábory až do severních Čech. Je to velmi jednoduché. Žabky v kaluži pro svoji velikost potřebují adekvátně veliký prostor a v Oseku nás před pěti lety vítala otevřená náruč místního opata, otce Bernharda. (I když dnes už je situace poněkud jiná, nemůžeme mu být než vděčni za to, co pro nás udělal doposud.)
Program tábora je plně podřízen skutečnosti, že se sjeli přátelé, kteří chtějí být spolu a samozřejmě se také spolu bavit. Jinými slovy se neodlišuje od jiných aktivit, které mají stejný záměr. Ovšem jisté odlišnosti tu z pochopitelných důvodů jsou. I když naši mentálně postižení přátelé vypadají vesměs jako dospělí, z hlediska inteligenčního jsou dětmi.
Takže si představte příjemný dětský indiánský tábor se vším, co k tomu patří: bojovnými i loveckými výpravami, s večerními ohni, kde nechybí dýmka míru, vyprávění zážitků a legend ani indiánské tance, ale i s běžným životem squaw, které tkají na pravém indiánském stavu, pečou v indiánské peci a barví látky ostružinami a ořechy.
Tábor má pochopitelně i rozměr specifický pro mentálně postižené lidi. Každý takový člověk tvoří spolu s jedním či dvěma mentálně zdravými jakousi základní buňku společenství. Tito lidé se vzájemně našli jako se nacházejí přátelé v běžném životě – na základě takových znaků, jako je například sympatie, nebo těžce definovatelný pojem souznění.
Nescházejí se jenom na táboře, ale během celého roku. Někteří jsou dnes už dlouholetými přáteli. V těchto „základních buňkách“ se mohou lidé vzájemně ovlivňovat tak, jak to nikdy masově nemůže jít. My říkáme, že mentálně zdravý člověk může svému příteli doplnit jeho nedostatečné rozumové chápání, naopak mentálně znevýhodněný člověk umí naučit nás „zdravé“ vidět a cítit srdcem. A ze zkušenosti mohu říct, že to skutečně je veliká přednost těchto lidí. Uznejte, člověka, který umí druhého v mnohém obohatit, nemohu nikdy označit za méněcenného.
Všechno je to vlastně o soužití. Každý člověk je úplně jiný a někteří se přece jen trochu víc liší od takzvaného normálu. Mohou to být mentálně nebo tělesně postižení, mohou to být lidé z kulturně odlišných národnostních nebo náboženských skupin, mohou to být bezdomovci i lidé jakýmkoliv způsobem frustrovaní. Soužití s těmito lidmi je v naší společnosti skutečně problém, se kterým se můžeme setkávat na každém kroku.
Závěrem bych už snad doplnil jen to, že Žabky v kaluži jsou jedním z více než 1 400 společenství, která lze najít v 75 zemích světa. Jsme totiž součástí křesťanského ekumenického hnutí Víra a Světlo (známější je komunitní alternativa Archa), jehož zakladatelem je Jean Vanier. Podobně jako naše společenství i celé hnutí vzniklo na půdě Katolické církve, ale později se rozšířilo i do dalších křesťanských denominací.
V Indii dokonce existují křesťansko-hinduistická společenství. Žabky v kaluži jsou převážně katolické, ovšem notně okořeněny i evangelickým duchem (jeden čas byste u nás našli osm křesťanských církví). Členy společenství jsou i lidé takzvaně bez vyznání. Nutná je ovšem pochopitelně vzájemná tolerance. Bez ní by se nedalo dělat vůbec nic.
I přes nejrůznější problémy (ať už jsou to vztahy s klášterem, resp. s opatem, nebo třeba mnohdy vyčerpávající organizace) se v Oseku cítíme docela dobře (jinak bychom tu nebyli) a těšíme se na setkání v dalším roce – zase uprostřed léta, kdy jablka začínají dozrávat a louky voní čerstvě pokosenou trávou.
Autor je národním korespondentem hnutí Víra a Světlo v ČR
