"Bože, tys můj Bůh. Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní, mé tělo hyne touhou po tobě ve vyschlé, vyprahlé, bezvodé zemi."

1. 62. žalm, nad nímž se dnes budeme zamýšlet, je žalmem mystické lásky; oslavuje naprosté přilnutí k Bohu. Vychází z  téměř tělesného dychtění a dosahuje svého naplnění v intimním věčném objetí. Modlitba se stává touhou, žízní i hladem, protože zahrnuje duši i tělo.

Ilustrační foto: Japonská zahrada pod horou Fuji
Foto: Corbis

Jak píše svatá Terezie z Avily, "žízeň vyjadřuje touhu po nějaké věci, ale tak intenzivní touhu, že umřeme, zůstane-li nenaplněna. Liturgie nám předkládá ze žalmu první dvě strofy, které jsou právě zaměřeny na symboly žízně a hladu, zatímco ve třetí strofě probleskuje temný horizont Božího soudu nad zlem v kontrastu se zářivostí a sladkostí ostatního textu žalmu.

2. Začněme tedy svou meditaci prvním zpěvem o žízni po Bohu (sr. v. 2.-4.)

Svítá. Slunce vychází na jasném nebi Svaté země a modlící se začíná svůj den; jde do chrámu, aby hledal Boží světlo. Téměř instinktivně potřebuje setkat se s Pánem, dalo by se říci "tělesně". Jak je mrtvá vyschlá země, dokud ji nezaleje déšť, a jako se v puklinách půdy jeví jako žíznivá a vyprahlá ústa, tak věřící dychtí po Bohu, aby Jím byl naplněn a aby tak mohl existovat ve společenství s Ním.

Již prorok Jeremiáš hlásal: Pán je "pramen živé vody" a vytýkal lidu, že si "vytesal rozpukané cisterny, jež neudrží vodu". (Jr 2,13) Sám Ježíš bude volat silným hlasem: "Kdo žízní,ať přijde ke mně a pije, ten kdo věří ve mně" (Jan 7, 37-38). V pravé poledne slunečního, tichého dne, slibuje ženě Samaritánce: "Kdo se napije z vody, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného" (Jan 4,14).

3. Modlitba 62. žalmu se tímto tématem splétá se zpěvem jiného úchvatného žalmu, totiž 41. "Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má, po tobě, Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu" (41,2-3) "Duše" je v jazyku Starého zákona vyjádřena termínem "nefeš", který v některých textech označuje "hrdlo", v mnoha jiných má širší význam, označuje celou osobu. Slovo vzaté v těchto dimenzích, napomáhá pochopit, jak je podstatná a hluboká potřeba Boha; bez něho nelze dýchat ani žít.

Kvůli tomu žalmista staví až na druhé místo samu tělesnou existenci, chybí-li spojení s Bohem: "Tvá milost je lepší než život" (Ž 62,4). I v 72. žalmu se bude znovu a znovu říkat Pánu: "Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl… Mně však je v Boží blízkosti dobře" (vv. 25-28).

4. Po zpěvu o žízni se žalmistova slova změní na zpěv o hladu (Ž 62, 6-9). Obrazy "bohaté hostiny" a sytosti modlící pravděpodobně naráží na oběti, které se přinášely v chrámu na hoře Sion:  na onu posvátnou hostinu, "společenství", při níž věřící jedli maso přinesených obětí. Další základní životní potřeba se tu užívá jako symbol společenství s Bohem: hlad je ukojen, když se naslouchá Božímu slovu a když se člověk setká s Pánem.

Vždyť "nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4). A zde myšlenky křesťana zalétají k hostině, kterou Kristus připravil poslední večer svého pozemského života, a jehož hlubokou hodnotu vysvětlil už ve své řeči v Kafarnau: " Mé tělo je skutečný pokrm a má krev skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (Jan 6,55-56).

Skrze mystický pokrm společenství s Bohem "duše přilne" k  Němu, jak to vyjadřuje žalmista. Ještě jednou slovo "duše" vyvolavá celou lidskou bytost. Ne náhodou se mluví o objetí, o téměř tělesném sevření: nyní už je Bůh a člověk v plném společenství a na rtech tvora nemůže než vytrysknout radostná a vděčná chvála.

I když je člověk v temné noci, cítí se chráněn křídly Boha, jako archa úmluvy byla přikryta křídly cherubínů. A tak vyraší extatický výraz radosti: "Ve stínu tvých křídel plesám". Strach se rozplyne, náruč nesvírá prázdno, ale samého Boha, naše ruka se zachytí síly jeho pravice.

6. Při čtení žalmu ve světle velikonočního tajemství, žízeň a hlad, jež nás pobádají k Bohu, nacházejí své ukojení a utišení v ukřižovaném a vzkříšeném Kristu, od něhož se nám dostává, skrze dar Ducha a svátostí, nový život a pokrm který jej udržuje.

Připomíná nám to sv. Jan Zlatoústý, který v komentáři Janovy poznámky – z boku vyšla krev a voda"(sr Jan 19,34)  tvrdí: Ona krev a ta voda jsou symboly křtu a tajesmtví" to je eucharistie. A uzavírá: "Vidíte, jak Kristus připojil k sobě nevěstu? Vidíte, jakým pokrkmem nás živí? Týmž pokrmem, kterým jsme byli utvořeni, jsme i živeni. Vždyť jako žena živí toho, jehož porodila, svou krví i mlékem, tak Kristus stále živí svou krví toho, kterého sám zrodil".

Přeložil P. Koláček z Vatikánského rozhlasu