Sdružení italských katolických lékařů vydalo tiskové prohlášení o abortivní pilulce RU 486, kterou zastánci umělého přerušení těhotenství a feministky, štědře financované farmaceutickými podniky, chtějí prosadit tak zvaně na zkoušku v nemocnici sv. Anny v Turíně. Někteří italští lékaři k tomu píší:

Ilustrační foto: nervózní žena beroucí si pilulku
Foto: Jean-Pierre Lescourret/CORBIS

"Mifepriston, abortivní látka známá jako RU 486 je anti-progesteron (progesteron je ženský pohlavní hormon, vyměšovaný tzv. žlutým tělískem vaječníku a kůrou nadledvinek, důležitý pro udržení těhotenství), tedy působí proti "hormonu těhotenství" tím, že vyvolává během jednoho nebo dvou dní zastavení procesu těhotenství, až ke smrti embrya. Je to jako udusit jednotlivce, tímže mu vezmeme kyslík nebo že mu vezmeme prostředí a životní látky.

Potrat je vždycky velká ztráta: dítě ztratí život, matka ztratí dítě, společnost ztratí nově narozeného. Fakt, že je toho možno dosáhnout polknutím prosté pilulky, nesmí banalizovat tuto tragickou skutečnost, ani vést k tomu, aby se o ní povrchně rozhodovalo.

Žena musí vzít pilulku zavčas, aby tím bezpečněji zabíjela počaté dítě, to je nejvýše během prvních 56 dnů těhotenství; to ovšem hodně ztěžuje možnost uchýlit se k alternativním řešením a tedy, že si to matka rozmyslí.

Bude to mnohem rafinovanější metoda, ale vůbec ne méně krutá: dítě není vyňato ven po kouscích, ale umírá pomalu, protože jsou zastaveny vitální pochody. Kromě tělesných utrpení matky, je třeba mít na paměti i její psychické utrpení, že musí 24-48 hodin žít s vlastním dítětem, jež pomalu umírá v jejím lůně.

Žena je stále více ponechávána sama v tomto dramatickém průběhu tím, že se omezují možnosti být s ní a pomáhat jí. A pak je tu závažné riziko, že kvůli snadnému uplatnění bude metoda užívána potají, to je mimo jakoukoliv kontrolu veřejných struktur, jak předvídá zákon č. 194 (zákon legalizující v Itálii umělý potrat).

Není zapotřebí nových metod potratu, nýbrž nových iniciativ, jak pomáhat matkám v těžkostech, a jak dovolit dětem, aby žily. Žena má mít skutečnou svobodu neuchýlit se k potratu a zákon č. 194 to předvídá a přikazuje, aby o tom byla informována.

Avšak jaké alternativy bývají ve skutečnosti nabízeny? A nakolik je žena informována o možných tělesných a duševních následcích svého rozhodnutí? Jsou tu organizace dobrovolníků, které pracují s tak obdivuhodnými výsledky: je-li nabídnuta pomocná ruka, žena ji přijme a pak je štastná, že si nechala své dítě, a je vděčna těm, kdo jí pomohli: mohla totiž uskutečnit to, co bylo její pravou touhou.

Avšak tato pomoc musí být nabízena systematicky a přesvědčivě veřejnými strukturami a právě tam je třeba ještě mnoho vykonat. A v této oblasti s úzkostí očekáváme něco nového: jistě nychybějí možnosti provést potrat.”

Podepsán: Řídící výbor Sdružení Italských katolických lékařů - Sekce Turín