Drazí muslimští přátelé,

As-salámu aláikum!

Ze srdce chválím Všemohoucího Boha za milost tohoto setkání. Jsem velmi vděčný za vaše vřelé uvítání, podle tradiční pohostinnosti, tak milé lidem tohoto regionu. Děkuji zejména duchovnímu Waqfu a Velkému Muftímu za jejich milé pozdravy, která dala promluvit velké tužbě po míru, která plní srdce všech lidí dobré vůle. Moje jubilejní pouť byla značena významnými setkáními s muslimskými předáky v Káhiře a Jerusalémě a nyní jsem s velkým pohnutím vaším hostem zde ve velké Umajovské mešitě, tak bohaté na náboženské dějiny. Vaše země je křesťanům drahá: zde zaznamenalo naše náboženství klíčové momenty svého růstu a naukového rozvoje, a zde nacházíme křesťanské obce žijící v pokoji a harmoniii se svými muslimskými bližními po celá staletí.

Setkáváme se blízko místa, které křesťané i muslimové považují za hrob Jana Křtitele, známého v muslimské tradici jako Yahya. Syn Zachariášův je postavou prvořadé důležitosti v dějinách křesťanství, protože byl Předchůdcem, který připravoval cestu Kristu. Janův život, zcela zasvěcený Bohu byl korunován mučednictvím. Kéž jeho svědectví osvěcuje všechny, kdo zde uctívají jeho památku, aby—a my rovněž—že největším životním úkolem je hledat Boha v pravdě a spravedlnosti.

Skutečnost, že se setkáváme na tomto slovutném místě modlitby nám připomíná, že člověk je duchovní bytost, povolaná k uznání a respektu Boží priority ve všech věcech. Křesťané i muslimové se shodnou, že setkání s Bohem v modlitbě je nezbytnou potravou našich duší, bez níž by naše srdce ochabla a naše vůle dál netoužila po dobru, ale byla pohlcena zlem.

3. Muslimové i křesťané si velmi cení míst svých modliteb, jako míst, kde se setkávají s Bohem nejvýše milosrdným na cestě k věčnému životu a kde se setkávají se svými bratry a sestrami v náboženském poutu. Když u příležitosti svateb, pohřbů či jiných oslav křesťané a muslimové zůstávají v tichém respektu k modlitbě druhých, svědčí o tomu, co je spojuje, aniž by maskovali nebo popírali věci, které je rozdělují.

V mešitách a kostelech muslimové a křesťané utváří svou náboženskou identitu a mládeži se zde dostává významného dílu její náboženské výchovy. Jaký druh identity je vštěpován mladým křesťanům a mladým muslimů v jejich kostelech a mešitách? Chovám vroucí naději, že muslimští a křesťanští náboženští vůdcové a učitelé budou naše dvě náboženské komunity ukazovat jako komunity v dialogu plném respektu, a již nikdy jako komunity v konfliktu. Je důležité, aby se mládež učila respektu a porozumění, aby pak nebyla svedena ke zneužití samotného náboženství k šíření nebo ospravedlňování nenávisti či násilí. Násilí ničí obraz Stvořitele v jeho stvoření a nikdy nesmí být považováno za plod náboženského přesvědčení.

4. Skutečně doufám, že naše dnešní setkání v Umajovské mešitě ukáže naše odhodlání pokračovat v mezináboženském dialogu mezi katolickou církví a islámem. Náš dialog nabyl v minulých desetiletích na významu a dnes můžeme být vděční za cestu, již jsem dosud společně ušli. Na nejvyšší úrovni katolickou církev v této práci zastupuje Papežská rada pro mezináboženský dialog. Déle než třicet let posílá Rada muslimům poselství u příležitosti Îd al-Fitr na konci Ramadánu a mne velmi těší, že toto gesto bylo mnoha muslimy uvítáno jako znamení rostoucího přátelství mezi námi. Rada v posledních letech zřídila styčný výbor s mezinárodními Islámskými Organisacemi a rovněž s al-Azhar v Egyptě, kterou jsem měl to potěšní loni navštívit.

Je důležité, aby muslimové a křesťané pokračovali ve společném objevování filosofických otázek, aby docházeli k objektivnějšímu a celistvějšímu poznání o náboženské víře jedné i druhé strany. Lepší vzájemné porozumění jistě povede, na praktické úrovni, k novým způsobům předkládání našich dvou náboženství nikoli v protikladu, jak se tomu dělo příliš často v minulosti, ale v partnerství pro dobro lidské rodiny.

Mezináboženský dialog je nejúčinnější tehdy, když vychází ze zkušenosti dennodenního „života jedněch s druhými“ v téže komunitě a téže kultuře. V Sýrii žili křesťané vedle sebe po staletí a odehrával se mezi nimi neustálý bohatý dialog života. Každý jedinec a každá rodina zná momenty harmonie i chvíle, kdy se dialog bortí. Positivní zkušenosti musí naše komunity posilovat v naději na mír a negativní zkušenosti naši naději nesmí podkopávat. Za všechny chvíle, kdy si křesťané a muslimové vzájemně ublížili musíme hledat odpuštění Všemohoucího a vzájemně si nabídnout odpuštění. Ježíš nás učí, že si musíme vzájemně odpouštět, má-li Bůh odpustit naše hříchy (srov. Mt 6, 14).

Jako členové jedné lidské rodiny a jako věřící máme povinnosti vůči společnému dobru, spravedlnosti a solidaritě. Mezináboženský dialog může vést k mnoha formám spolupráce, zvláště v odpovědi na povinnost pečovat o chudé a slabé. To jsou známky, že naše klanění se Bohu je autentické.

5. Při naší pouti životem k našemu nebeskému údělu cítí křesťané společnost Marie, Matky Ježíšovy a rovněž islám ctí Marii a zdraví ji jako „vyvolenou mezi ženami světa“ (Korán III, 42). Panna z Nazareta, Paní Saydnâya, nás naučila, že Bůh chrání pokorné a „rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně“ (Lk 1, 51). Kéž se srdce křesťanů a muslimů obrací k sobě pocity bratrství a přátelství, aby nám Všemohoucí mohl požehnat pokojem, který mohou dát jen nebesa. Jednomu, Milosrdnému Bohu buď chvála s sláva na věky.

Amen.