Ranní modlitba o dosažení pomoci od Pána - Žalm 5.

"Nikdo nemá takovou důvěru, leč církev" (Jeroným, Tractatus LIX in psalmos, 5,27: PL 26, 829). A svatý Augustin upoutává pozornost na titul, který je předeslán žalmu, titul, který v latinské versi říká: "Pro tu, která dostává dědictví", a vysvětluje: "Jde tedy o církev, která dostvává v dědictví věčný život skrze našeho Pána Ježíše Krista, takže vlastní samého Boha, přilne k Němu a nachází v Něm své štěstí, podle toho, co bylo naspáno: "Blahoslavení tiší neboť oni dostanou zemi za dědictví" (Mt 5,4) /Enarr. In Ps. 5: CCL 38, 1, 2-3/

2. Jak je tomu často u "prosebných" žalmů, jež se obracejí k Pánu, abychom byli osvobozeni od zlého, v tomto žalmu vstupují na scénu tři osobnosti. Nejprve se objeví Bůh (vv. 2-7) "Ty" par excellence žalmu, k němuž se modlící se obrací s důvěrou. Tváří v tvář tísním namáhavého dne a snad i plného nebezpečí se vynořuje jedna jistota. Pán je Bůh důsledný, přísný vůči nespravedlnosti, a nezná žádný kompromis se zlem: "Ty nejsi bůh, který má zalibu ve svévoli" (v. 5.)

Celá řada špatných lidí - ničema, hlupák, který dělá zle, lhář, ten, kdo prolévá krev, podvodník - pochoduje před pohledem Pána. On je svatý a spravedlivý Bůh a staví se na stranu toho, kdo chodí po cestách pravdy a lásky, a staví se proti tomu, "kdo volí stezky, které vedou do království stínů" (sr Př 2,18). Věrný se pak necítí osamělý a opuštěný, když bude čelit městu, a pronikat do společnosti a do zmatku denních událostí.

3. V 8.-9. verši naší ranní modlitby se prezentuje druhá osobnost sama, totiž modlící se, a to svým "já", tímže odhaluje, že celá jeho osoba je oddána Bohu a jeho "velkému" milosrdenství. Je si jist, že brány chrámu, to je místa společenství a důvěrného vztahu k Bohu, zabarikádované bezbožnými, jsou před ním otevřeny dokořán. Vstupuje tam, aby okoušel bezpečnost Boží ochrany, zatímco venku řádí zlo a slaví svá okázalá a pomíjivá vítězství.

Z ranní modlitby v chrámu věřící dostává vnitřní náboj, aby mohl čelit často nepřátelskému světu. Sám Pán ho vezme za ruku a povede ho po ulicích města, ba "učiní cestu před ním přímou", jak říká žalmista prostým, ale sugestivním obrazem. V hebrejském originálu má tato klidná důvěra svůj základ ve dvou termínech (hésed a sedaqáh): "milosrdenství nebo věrnost", na jedné straně a "spravedlnost nebo spása" a druhé. Jsou to typická slova na oslavu smlouvy, která spojuje Pána a jeho lid i jednotlivé věřící.

4.  A tu se nakonec rýsuje na horizontu temná postava třetího herce v tomto každodenním dramatu: jsou to nepřátelé, "ti, kdo páchají ničemnosti", kteří už byli v pozadí předchozích veršů, Po "Ty" Boha a po "já" modlícího se, jsou nyní "oni", což označuje nepřátelský zástup, symbol zla ve světě (vv.10.-11). Jejich fyziognomie je načtrnuta na základním prvku sociální komunikace, na slově. Čtyři prvky - ústa, srdce, hrdlo, jazyk - vyjadřují radikálnost zla obsaženého v jejich rozhodnutích. Jejich ústa jsou plna falše, jejich srdce stále kuje pikle, jejich hrdlo je jako otevřený hrob, ochotné chtít jen smrt, jejich jazyk je svůdný, ale je plný "plný smrtelného jedu" (Jak 3,8)

5.  Po tomto trpkém a realistickém portrétu ničemy, který strojí úklady spravedlivému, žalmista volá po božském odsouzení v jednom verši (v. 11.) který křesťanská liturgie vynechává, chtějíc se tak sladit s novozákonním zjevením milosrdné lásky, která nabízí i ničemovi možnost obrácení.

Žalmistova modlitba nachází v tomto bodu závěr plný světla a pokoje (vv. 12-13), po temném profilu právě nastíněného hříšníka. Vlna klidu a radosti zaplavuje toho, kdo je věrný Pánu. Den, který se nyní otevírá před věřícím, i když je poznamenán námahami a úzkostmi, bude mít stále nad sebou slunce Božího požehnání. Žalmista, který zná hlubiny srdce a Boží styl, nemá nejmenší pochyby: "Spravedlivému, Pane, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní".

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu. Za laskavou spolupráci děkujeme české redakci Vatikánského rozhlasu.