Co mě čeká, jaké pozitivní a negativní zkušenosti plynou z takových vztahů? Magazín ChristNet.eu oslovil duchovní z několika křesťanských církví, aby popsali své zkušenosti a postřehy o smíšených manželstvích a pastorační praxi.

Ilustrační foto: Ženich a nevěsta
Foto: Corbis

Bedřich Jetelina, Česko-Slovenská unie Církve adventistů sedmého dne:

„Smíšená manželství se najdou v každém větším sboru. Jsou to hlavně případy, kdy uvěří jeden z manželů a druhý zůstane ateistou nebo formálním křesťanem. V menší míře se vyskytují svazky, kdy si věřící vzal křesťana jiného vyznání. Tyto vztahy vidíme jako velmi problematické. Naše církev nesouhlasí a nedoporučuje, aby si její členové brali partnery jiného vyznání. Žádný kazatel církve adventistů nesmí vykonat obřad, jestliže jeden z manželů není adventista. Taková dvojice však nesmí pocítit nějaký odpor společenství a pokud má zájem, je jí poskytnuta veškerá pastorační péče - včetně kurzu přípravy na manželství.

Adventisté totiž mají poměrně specifický životní styl, který je "nekompatibilní" s životním stylem jiných křesťanů. Jedná se zejména o zachovávání soboty jako dne odpočinku, ale také otázka stravy, křtu v dospělosti, odevzdávání desátků atd. Velké problémy manželům nutně nastanou po narození dětí. Samozřejmě že existují i výjimky, ale spíše jen ty, které "potvrzují pravidlo". Církev nemá žádnou možnost tyto třecí plochy uhlazovat, protože vyplývají z naší věrouky. Mladé lidi proto vedeme k tomu, aby smíšená manželství neuzavírali a nezpůsobovali sobě i svému budoucímu partnerovi zbytečné problémy. Na druhou stranu - jestliže takové manželství již existuje, snažíme se, aby oba partneři našli v církvi pochopení, zázemí a přijetí.“

Ivan O. Štampach, Starokatolická církev:

„V naší církvi nejsou smíšená manželství. Berou se pouze lidé s lidmi, a to muži a ženy. Výraz "smíšená manželství" je nám bytostně cizí. Pokud bych měl však odpovědět na otázku, berou-li se lidé různého křesťanského vyznání (případně i různé náboženské příslušnosti), pak ve většině manželství uzavíraných v posledních letech, o kterých vím, byl pouze jeden z partnerů starokatolík. Neznám sice statistické údaje pro celou Starokatolickou církev v ČR, ale řekl bych, že je to situace docela běžná. Ba občas přichází s žádostí o oddavky v kostele lidé, kteří se oba hlásí k jinému vyznání. Tam se necítíme kompetentní asistovat u svátosti manželství. Je pak třeba věc individuálně posoudit a s tím se obracím na biskupa. Ale rozhodně je možné bez formalit těmto lidem po sňatku na úřadě požehnat na společnou cestu životem, aniž bychom je tím lákali do našeho dílčího společenství.

Nemám oprávnění vystupovat za celou starokatolickou církev. Mohu popsat to, co se děje kolem mne, nejspíše praxi ve společenství kolem kaple sv. Máří Magdaleny v Praze pod Letnou u Čechova mostu, které je součástí jedné ze dvou pražských farností. Snad mohu mluvit i za ostatní z této komunity, že sňatky starokatolíků s protějšky jiného vyznání považujeme za obohacení. Každé takové manželství a rodina může být malou laboratoří ekumenismu. Každá denominace je částečná a potřebuje druhé. Manželství je vynikajícím prostředím pro takové předávání.

Na problémy smíšených manželství se naše pastorační služba nijak nespecializuje. Každý, kdo je v životních situacích, kdy potřebuje radu a pomoc, se může s tímto přáním obrátit na společenství nebo na někoho konkrétního. Ve více případech jsem pomáhal řešit potíže manželského a rodinného života, ale zatím jsem se nesetkal s problémy, které by vyplývaly z rozdílného vyznání. Dovedu si však představit, že by druhý manželský partner pokládal své vyznání za výlučné a jedině správné a nesl by tudíž příslušnost svého partnera nelibě. Například povinný závazek římskokatolické strany, že se bude varovat ztráty víry, považuji za urážlivý vůči ostatním křesťanům. Slibuje-li římskokatolický partner, že učiní vše pro to, aby děti z toho manželství byly pokřtěny a vychovány v (římsko)katolické církvi, činí z možné rodinné ekumenické spolupráce dvou vyznání ve výchově dětí antiekumenický zápas o jejich konfesní ovládnutí. Jsem pevně přesvědčen, že by se římskokatolická církev měla připojit ke všem ostatním církvím a zanechat snahy o hegemonii v rodinách. Pokud takové nároky uplatňovány nejsou, pak je pro nás společenství s naší větší sesterskou církví radostí a povzbuzením.“