Daniel Kvasnička, Církev bratrská:

„Smíšená manželství se týkají hlavě mladých členů církve, kteří se žení či vdávají za nevěřícího partnera. Lidé, kteří si tak složitým způsobem naplánují život, se pak nutně setkávají s celou řadou problémů.

Manželé ze smíšených svazků v církvi zůstávají tehdy, když chtějí. Pokud je společné soužití začátkem úniku z církve, mizí ze společenství dříve nebo později. To platí i v případě, kdy jeden partner uvěřil a druhý ne. Pro nevěřícího partnera je takový vztah velmi obtížný. Ten druhý totiž žije ještě pro "někoho" jiného, než pro rodinu.

Pro smíšená manželství nemáme zvláštní program, to by bylo dost podezřelé řešení. Jsme ochotni je doprovázet a pomáhat jim do té míry, do jaké sami chtějí. Církev přece nemůže napochodovat do soukromého života. Naší pomocí je to, že partnerovi „odjinud“ či bez vyznání nabízíme plné začlenění do pravidelného života sborů bez předpokladu členství. Do náboženských úkonů jej nenutíme. A nejsme proti, když si o ně řekne. Začneme pak rádi s katechumenátem.

Na smíšené svazky církev dříve hleděla jako na jev, který by měl vést ke kázeňským trestům (hlavně v případě svatby věřícího s nevěřícím). To je dost necitlivý přístup, který nepočítá s tím, že už samotný vztah věřícího s nevěřícím je dost těžké zatížení. Musí být totiž naplněn vzájemným pochopením, které stojí dost času a energie.

Církev zde tedy naráží sama na sebe a nesmyslné či zastaralé pohledy na svou existenci. Snad je to vysvětlitelné životem v komunistickém ghetu, do kterého jsme se uzavřeli za minulého režimu. Za druhé jde o nestřízlivou a zmatečnou péči o „nového“ partnera již praktikujícího křesťana či křesťanky. Nekritická touha po záchraně druhého člověka je chorobou konzervativních církevníků, žel dost častou. Není třeba odkládat něco z křesťanské touhy po spáse druhých; spíše však doprovázet, čekat, ctít právo na názor, třeba i změnit rytmus života církve tak, aby nový člověk rozuměl, o co vůbec jde… To vše je třeba se učit.

Petr Živný, Starokatolická církev:

Se smíšenými manželstvími se setkávám velmi často. Naše církev je dovoluje, i když si uvědomuje problémy, které jsou s tímto krokem spojeny. Často je láska slepá a rozdílné vyznání může způsobovat těžkosti především ve vytvoření rodinné tradice a výchově dětí. Znamená to, že od počátku se do vínku manželství vkládá určité rozdělení. Jedna věc je ekumenické setkání, které slouží ke vzájemnému obohacení, druhá věc je „nastartovat vlak“ manželství, které nemá jednoznačný program. Možná, že jsou i ojedinělé případy, kde to docela "klape" – vždyť vše nakonec záleží na lidech. Obecně však bych smíšená manželství příliš nedoporučoval. Vždyť společné soužití je těžké, i když jsou lidé stejného vyznání. Je lepší nekomplikovat si příliš život.

Někdy ovšem není možné najít si lásku ve svém společenství, které může být velmi malé. To nutí jedince, aby založili smíšený sňatek. Samozřejmě církve musí pomáhat a radit, aby se překonaly všechny problémy. Žel některé církve jsou v ekumenickém dialogu "pozadu", jaksi nedokáží překročit svůj stín a u smíšených manželství se takové předpisy mohou v praxi projevit neblaze.

Některé rozdíly mezi náboženskými úkony v jednotlivých církvích jsou dosti významné, z čehož plyne mnoho obtíží. Například pravoslavná a římsko-katolická církev nepřipouští ke svátosti příjímání těla a krve Páně členy jiných církví. Rovněž se liší zásady v oblasti antikoncepce, povinné účasti na nedělní bohoslužbě, zpovědní praxe, možnosti uzavřít nový sňatek u rozvedených, atd. Změny nastanou až se křesťanské církve dohodnou na svátostném společenství. Ale jak chcete rozvedené "manžely" opět spojit ?