Kyjevská etapa končí. Jaká je její bilnace? Jan Pavel II. se snažil dotknout srdce Ukrajiny a jistě vzbudil uctivou pozornost a obdivný úžas. Velký host, který přichází z ciziny a mluví ukrajinsky, řečí, kterou mnozí pozapomněli nebo nemluví správně.

Host, který ve svých proslovech na každém kroku připomíná duchovní a křesťanskou historii ukrajinského národa, dějin, jež byla po celá desetiletí zamlčována a popírána. Host, který cituje velké autory národní literatury, učitele lidských hodnot, vlasteneckých a zároveň univerzálních. Host, který se odebere k tiché modlitbě na velká místa bolestné památky národa, který v nedávné minulosti oplakával miliony a milony obětí.

Oběti stalinismu (památník v lese u Bykovni, kde leží v hormadných hrobech 150.000 obětí komunistického teroru v letech 1929-1941), nacizmu (památník 100 000 zavražděných Židů Babyn Jar).

Všude zaznívají hymny a modlitby, které vyprošují Boží ochranu pro Ukrajinu a také všude se vidí národní barvy azurová modř nebe a žlutá nedozírných polí obilí. Barvy, které po desetiletí nesměly být vystaveny. Jan Pavel II., svou charakteristickou pedagogikou učitele národů opět dokázal být účinným inspirátorem národní ukrajinské identity, tímže ji vedl k tomu, aby objevovala své křesťanské kořeny, a mohla tak budovat svou budoucnost zaměřenou na dialog mezi Východem a Západem, na zapojení do velké evropské rodiny národů a ne na nesnášenlivý nacionalismus.

Snad právě v tom je důvod úspěchu návštěvy Svatého Otce v historickém a politickém hlavním městě Ukrajiny, která hledá vlastní cestu k nezávislosti, ale zároveň je zde také důvod hlavní obtíže, která vyplývá z této cesty: postoj odmítnutí ze strany moskevského patriarchátu. Není to náhoda, že na setkání se zástupci různých vyznání a náboženských společenství byl velmi rád přítomen kyjevský pravoslavný patriarcha Filaret a metropolita autokefální církve Metoděj, zatímco chyběl metropolita Volodimir, podřízený Moskvě. Pravoslavná společenství, které se cítí úžeji spojena s Ukrajinou, ráda přijala Petrova nástupce, zatímco Moskva cítí nebezpečí, že se od ní vzdaluje značná část pravoslavného světa, dosud jí podřízená.

Kristův náměstek odlétá z Kyjeva, aniž by se mohl jen podívat do katedrály Santa Sofia, ani do starobylého komplexu klášterů, do Lavry, nejproslulejších památek křesťanských dějin města. Touha po jednotě všech křesťanů se stále objevuje ve slovech Svatého Otce, v diskrétní formě mocné a naléhavé modlitby, bez jakéhokoli náznaku polemiky. Nemohl nepřijít navštívit křesťanský lid a katolickou komunitu, která tolik vytrpěla, a tolik toužila po tom mít ho mezi sebou, ale to za cenu halasně porjevované nelibosti a odmítnutí Moskvy.

Cesta k jednotě vyžaduje, aby všichni - nejen Řím, nýbrž i Moskva - měli hlubší a klidnější názory a to, z čeho musí být v univerzální církvi jednota víry v rozmanitosti tradic. Pouze návrat k ryzí milosti společného křtu může otevřít ve svobodě ducha takový pohled. Tehdy pak Kyjev, místo křtu Rusi bude moci být také místem setkání mezi Římem a Moskvou a ne místem nepochopení.

Autor je programový ředitelem Vatikánského rozhlasu

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu