"Co cítí žena mučedníka, který byl dnes blahořečen?" 79 letá Neonila Lysko sklopí hlavu a pod závojem bílých vlasů šeptá: "Od dnešního dne má naše rodina v nebi ochránce". Roman Lysko kněz lvovské archieparchie Ukrajinců (1914-1949) byl mezi 27 mučedníky, které Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavené 27. června ve Lvově.

Kdykoliv se někdo ptá paní Neonily na smrt jejího manžela, sevře jí to srdce: "Dnes už je to jiná bolest, asi jako porodní - říká zastřeným hlasem i se slzami v očích - z našich utrpení vzešlo cosi velikého, co by mě nikdy ani nenapadlo".

Jen stěží se odhodlává vyprávět o svém životě. Vytáhne starou svatební fotografii z roku 1938. Roman, student teologie má 24, ona 16 let. "Měl naprosto jasno, že bude knězem, (řeckokatoličtí kněží se před svěcením mohou oženit), ale vypukla válka a Sovětský svaz obsadil východní Polsko i Lvov, proto biskup odsunul svěcení. Romana

Teprve po dvou letech přijímá kněžské svěcení a je jmenován farářem v Blezetsu. V roce 1946 sovětský komunistický režim potlačil řeckokatolickou církev.

"Odešli jsme do rodné vesnice Horodok. Navzdory zákazům a hrozbám Roman i nadále křtil na dvorku svého domu, slavil církevní sňatky uprostřed lesa, sloužil mši svatou v domech věřících; dveře ale musely být zabedněny a na stole vše připraveno jako  při nějaké pitce vodky - to vše, kdyby tam náhodou vtrhli agenti NKVD."

"A nemívala jste strach?", ptám se jí. "Strašně, ale Roman ne. Vracel se domů a jen sršel úsměvy, když mohl sloužit mši sv. s tolika věřícími. Nikdy jsem mu ale neradila, aby byl opatrný. Byl dobrý, nikdy nezvyšoval hlas, ale děsně tvrdohlavý. Roman byl už několikrát vyslýchán na policii. Vyhrožovali mu, že nechce přejít k pravoslavné církvi. Na vše se usmíval.

9. 9.1949 byl zatčen a odvlečen do Ljukavjanky (Lvovský žalář pro politické vězně) . "Mám stále před očima tu hroznou scénu," vypráví Neonila: "Agenti NKVD (později KGB - pozn. red.) obrátili všechno naruby, nenašli nic kompromitujícícho, ale přesto spoutali Romana a odvedli pryč. Nedovolili mu ani rozloučit se s třemi malými dětmi, které se mě celé ustrašené držely za sukně. To bylo naposled, co jsem ho viděla. Denně jsem mu nosila balíček do Ljukavjanky, ale nesměla jsem se sním setkat. Jediným znamením, že je živ, byl jeho podpis na stvrzence příjmu."

Avšak v květnu 1950 si paní Neonila uvědomí - srdce jí sevřela úděsná předtucha - že jeho podpis je psán jinou rukou. Marně žádá inofromace o jeho osudu. Vymlouvají se, ani se nestarají, že si v odpovědech odporují. Chladná a byrokratická odpověď přijde v roce 1956 z moskevské prokuratury, která vdově sděluje, že "k smrti vězněného Romana Lysko došlo zastavením srdce". Pár měsíců předtím vdova dostala dekret lvovské prokuratury o jeho rehabilitaci.

"Dodnes nevím, jak zemřel můj manžel. Celý život jsem shromažďovala svědectví spoluvězňů. Všichni mi vyprávěli, že Roman nikdy neklesal na mysli, modlil se stále a někdy i zpíval. Snad ho zabili proto, že pro bachaře byla jeho radost nesnesitelná.

Jedno je však jisté, nemohl zemřít na infarkt. Bylo mu 35 let a kypěl zdravím." Jedna vnučka se dověděla, že otec Lysko byl hrozně mučen a pak položen na žhavou mříž. Druhá verze tvrdí, že byl zaživa zazděn. Každopádně úděsná smrt. Nechci o tom mluvit s Neonilou. Bylo by to neužitečné trápení.

Dnes je pro ni svátek. Svátek mučedníka: "A mně ", jak říká tichým hlasem, "byla dána milost, že jsem s ním směla společně žít".

Autor je ředitelem české redakce Vatikánského rozhlasu