Kdo se ve Francii narodí tělesně postižený, má právo na odškodné, že se narodil. Budou je muset zaplatit lékaři, kteří neporadili matce, aby souhlasila s umělým ukončením těhotenství, jak se eufemisticky opisuje zabití nenarozeného dítěte v lůně matky. Tak rozhodli 13. července, v předvečer národního svátku Francie, soudci Nejvyššího soudu, tím že potvrdili "rozsudek o mladém Perrucheovi". V listopadu minulého roku bylo rozhodnuto, že musí být ekonomicky odškodněno tělesně postižené dítě, které se narodilo po podceňovaných nebo špatně diagnosticky určených zarděnkách, jimiž matka trpěla v těhotenství.

Ve francouzském právním řádu tak bude mít místo mezi nezadatelnými základními lidskými právy to, co slavní soudcové s nechtěnou ironií nazvali "právo nenarodit se". Je to popření celého vývoje lidské moudrosti, filozofie, která dospěla k závěru, že prvním a největším dobrem je právě bytí, existence. Proto to také uráží zdravý lidský rozum a cit pro spravedlnost. Toto rozhodnutí francouzských soudců je krokem, ba spíše obrovským skokem, celé tisíciletí nazpět. Do doby, kdy v řeckém městě Sparta byly tělesně postižené děti odhazovány mezi odpadky na úpatí hory Taigeto. V pohanském Římě bývaly shazovány z Tarpekjské skály nedaleko paláců na Kapitolu a Forum Romanum, symbolů práva a civilizace.

Ve stopách některých řeckých a římských filosofů tedy pařížský Nejvyšší soud stanovil, že je "lepší zemřít než se narodit tělesně postižený". Použila k tomu podivného sylogismu: "Jestliže lékař ví, že se dítě narodí nemocné - stojí v rozhodnutí soudu - má morální povinnost poradit matce terapeutický potrat. Neučiní-li to, stává se automaticky odpovědný za onu nemoc a jako takový je povinen plati odškodné malému dítěti, které je nuceno přijít na svět, i když by se mohlo vyhnout tolika utrpením tím, že by nespatřilo světlo světa."

Reakce na toto rozhodnutí pařížského Nejvyššího soudu byly tak prudké, že ministr práce a solidarity Ségoléne Royal ohlásil "zahájení globální reflexe o vztazích mezi etikou a postižením". Mnohem větší rozhořčení ale vybuchlo v rodinách s tělesně a duševně postiženými dětmi. Ty nazvaly rozhodnutí Nejvyššího soudu "velkou urážkou našich dětí a námah jejich rodičů a nás všech". A různá sdružení na podporu tělesně a duševně postižných, které sdružují nejméně 3,5 milionu osob, jak rodičů a příbuzných, tak také dobrovolníků, kteří o tělesně postižené pečují, se ozvala s bezprecedentním protestem: budou pečlivě pozorovat politickou scénu až do příštích voleb a pak dají hlasy jen těm stranám, které dokážou udělat opatření lidsky důstojnější než je linie pařížských soudců.

Rozhodnutí pařížského Nejvyššího soudu je nemorální, nespravedlivé a těžce narušuje uvažování společnosti vůči tělesně postiženým osobám. President fundace Jerome Lejeuna, Jean-Marie Le Méné k tomu řekl:

"Je naprosto jasné, že toto právní rozhodnutí bylo uděláno jednak proto, aby nezvrátilo předchozí rozsudek, který je těžkým porušením lidské důstojnosti, a zároveň, aby umožnilo odejít členům kasace - Nejvyššího soudu - na prázdniny a opustit scénu po špičkách. To vše ale představuje těžkou porážku důstojnosti tělesně postižené osoby. "Handi-fobie", to je odmítání tělesně postižené osoby, je v tomto případě jistě potvrzena: dítě bude moci žádat po svých rodičích odškodnění jenom proto, že se narodilo; je to tedy jakýsi druh obžaloby lásky, kterou k němu měli rodiče. Toto potvrzuje, že je naprosto nutné udělat patřičné zákony, aby se vidělo jasně, že rozhodnutí Nejvyššího soudu může být bílé v jednom případě a černé v druhém, a to znamená, že neexistují pevné parametry. Jediný způsob je tedy stanovit zákon, který by žádal od zákonodárce, aby vložil do samého zákona výrok, který by měl být formulován asi takto: Nikdo není oprávněn požadovat náhradu za to, že se narodil".

Gino Concetti ve svém nedělním komentáři v L´Osservatore Romano dodává: "ve světle principů lidských práv - potvrzených četnými rozhodnutími učitelského úřadu církve - právo na život je základní a prvotní mezi prohlášenými a ústavně chráněnými právy: žádná lidská bytost, jakéhokoliv stavu nebo podmínek své existence, nesmí být zbavena tohoto práva. Nemůže k tomu dojít ani na základě státního zákona, který umožňuje terapeutický nebo eugenetický potrat. Nesmí ho porušit ani matka z žádného důvodu. Nesmí ho porušit žádný lékař buď se souhlasem matky nebo zákonným schválením státu."

Zabít nevinnou lidskou bytost v mateřském lůně je zločin proti lidskému životu. Právo vyvěrá z důstojnosti samé lidské osoby a je chráněno již od úsvitu zákonodárství lidstva (Mojžíšovo přikázání).

Matky se mohou podrobit "prenatální diagnoze". Aby byla dovolená a užitečná, musí být zaměřena ve prospěch života dítěte, jež se má narodit, pro zlepšení jeho tělesné konstituce, ale nikdy s cílem je zabít. Veřejnost se například právem radovala při zprávě, že v turínské nemocnici bylo úspěšně operováno dítě v matčině lůně.

Státní zákon, který chce chránit primát a svobodu lidské osoby, musí také chránit život od početí až do přirozené smrti. Opačné rozhodnutí je nelidské a zločinné. Při uplatňování zvráceného plánu i zákona, je každý úkon nemorální a hodný odsouzení. Autor je ředitelem českého vysílání vatikánského rozhlasu