Papež Jan Pavel II. navštívil v době od 23. do 27. června době Ukrajinu. Jak vlastně vypadá náboženská situace v této zemi? To je otázka, kterou jsem položil rektorovi římské koleje "Russicum" v Římě a profesoru na Papežském východním institutu, P. Richardu Čemusovi SJ.

Překvapivá je především vitalita Řeckokatolické církve, která byla od roku 1946 na Ukrajině zakázaná a tak prakticky zahnána do podzemí. Když byla opět legalizována, tak z podzemí vystoupilo na veřejnost pět milionů řeckokatolíků. Ten, kdo byl někdy na Ukrajině, může potvrdit, že život této církve je velmi intenzivní. Největší náboženskou skupinou na Ukrajině zůstávají však pravoslavní, kteří jsou bohužel rozštěpeni na tři církve.

Je některá z nich podřízena moskevskému patriarchátu?

Ano, metropolie v Kyjevě, kterou vede metropolita Vladimir Sobodan. Podle počtu registrovaných farností tvoří právě ona největší ukrajinskou pravoslavnou církev. Dost značná a co do počtu věřících pravděpodobně největší část pravoslavných, v jejichž čele stojí patriarcha Filaret Denisenko, se r. 1992 od této církve odštěpila. Nazývá se Ukrajinská pravoslavná církev, Kyjevský patriarchát. Další odštěpenou církví je tzv. Autokefální církev, kterou vede metropolita Metodij. Je historicky starší, ale početně menší.

Jak byste charakterizoval ukrajinskou katolickou církev?

Je třeba nejprve připomenout, že na Ukrajině jsou zastoupeni jak katolíci východního tak také západního obřadu. Početně menší jsou římští katolíci, většinou Poláci, kterých je na Ukrajině asi jeden milion. Podstatně větší je Řeckokatolická církev neboli církev byzantsko-slovanského obřadu, která má okolo pěti milionů věřících.

Zajímavý je fakt, že Lvov je asi jediné město na světě, kde sídlí dva arcibiskupové-metropolité, kteří jsou oba kardinály: Lvovský Velkoarcibiskup Lubomyr Husar, hlava řeckokatolické církve, a arcibiskup Marian Jaworski, metropolita ukrajinských římských katolíků.

Někteří pravoslavní představitelé na Ukrajině a v Rusku obviňují katolíky z proselytizmu a z toho, že narušují jejich tradičně pravoslavná území...

Slovo proselytizmus se v poslední době používá velmi často a je většinou zneužíváno nebo špatně chápáno. Jak nedávno uvedl kardinál Walter Kasper, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, katolická strana chápe proselytismus jako násilnou metodu přetahování věřících do vlastní církve např. pod záminkou ekonomických výhod a nebo pod nátlakem všeho druhu. Proselytismus v tomto slova smyslu Katolická církev zásadně odmítá, jak to již bylo opakovaně uvedeno v církevních dokumentech a vysloveno z nejvyšších míst. Nedá se tedy naprosto hovořit o tom, že by tuto praktiku katolická církev uplatňovala.

Problém je však v tom, že pravoslavní zřejmě chápou slovo proselytismus jinak. Je spojeno s kontroverzním pojmem kanonického teritoria. Podle tohoto pojetí je celé Rusko i Ukrajina tradičně pravoslavným územím a když na tomto teritoriu žijí katolíci, tak by se měli omlouvat za to, že tam jsou. Konkrétním příkladem je Sibiř, kde skutečně tradičně katolíci nežili. Ovšem oni nemohou za to, že v době stalinismu byli deportováni katoličtí křesťané polského, německého i ukrajinského původu do různých částí Sovětského svazu, do Střední Asie a ve velké míře také na Sibiř. Z tohoto důvodu tam tito lidé dodnes žijí a mají právo na svoje kněze a pastýře. To je jediný důvod, proč papež jmenoval biskupa v Novosibirsku. To však nelze považovat za narušování kanonického teritoria pravoslavné církve. Jde zde o občanské právo svobody svědomí, kterou ústava Ruské federace výslovně zaručuje.

V souvislosti s nedávnou papežskou cestou do Řecka a na Ukrajinu se hovořilo o tom, zda církve pravoslavné a katolická byly více sblíženy nebo se konflikty mezi nimi ještě více prohloubily. Jak to vidíte vy?

Výsledek obou cest je pozitivní. V Řecku je to především překonání psychologické bariéry, která existovala okolo tisíce let. Je skutečně naprosto mimořádné, že Svatý otec Jan Pavel II. mohl tuto zemi navštívit. Když vezmeme v úvahu všechny okolnosti a tisíciletou nevraživost, která trvá od dob Velkého schizmatu, tedy od roku 1054, pak musíme přiznat, že byl papež přijat s maximální možnou vstřícností. Všichni pozorovatelé se schodují v tom, že se i Řecká pravoslavná církev zachovala velmi velkoryse. Jsem přesvědčen, že po tomto setkání je otevřena cesta k dalším krokům.

Také papežská cesta na Ukrajinu otevřela nové možnosti dialogu mezi pravoslavnými a katolíky, dialogu v pravdě. Především proto, že Svatý otec svými skutky dokázal, co řekl, když přiletěl do Kyjeva: Nepřišel jsem dělat proselytismus, přišel jsem dát svědectví víry v Krista, přišel jsem, abych svolával Boží požehnání nad budoucností ukrajinského lidu.

Na jednu stranu Jan Pavel II. jasně uplatnil své právo Pastýře navštívit své šestimilionové věrné stádo. Zároveň však udělal několik explicitních gest přátelství vůči pravoslavným. Nesmírně obdivuji také kuráž kardinála Husara, který v historický okamžik, před milionem řeckokatolických věřících, kteří se shromáždili kolem Jana Pavla II., si na pravoslavné nestěžoval, ale dokázal prosit o odpuštění a nabídnout také odpuštění za vzajemné křivdy. Kardinál zdůraznil, že jen tehdy, když si odpustíme, "můžeme přistoupit k oltáři a sloužit božskou liturgii." Kristova slova z evangelia se tu naplnila životem.

Jaká je situace na poli současného ekumenického dialogu mezi katolíky a pravoslavnými?

Je třeba, abychom si uvědomili, že to, co se píše, říká a veřejně proklamuje neodpovídá vždy skutečnému stavu věcí. Připravenost k ekumenismu, tedy ochota hledat to, co máme společného s jinými církvemi, je mnohem větší u jednotlivých osob, zejména u prostých věřících, než si to církevní představitelé oficiálně mohou připustit. V ekumenickém dialogu je nezanedbatelnou věcí také politika, protože se jedná i o mezinárodní vztahy. Pravoslavné církve jsou státními církvemi a jejich představitelé proto ne vždy mají možnost nezávisle vyjádřit, co skutečně cítí a chtějí. Je proto zapotřebí mít velkou trpělivost a pochopení. O některých mohu s jistotou říci, že trpí víc, než si dovedeme přestavit.

Proto bychom se my katolíci neměli nechávat strhnout k nevraživosti, když slyšíme ekumenicky negativní stanovisko některého církevního představitele v prostředcích masové komunikace. Měli bychom stále pamatovat na to, že ostatní křesťané jsou naši bratři a setry, že dodnes často nemají hlas, modlit se proto za ně, a snažit se je pochopit. Jan Pavel II. nám v tom je opravdu dobrým příkladem.

Autor je redaktorem českého vysílání vatikánského rozhlasu