Eva vstala z křesílka pod rozkvetlou třešní a odložila rozečtenou knihu. Ne, takhle to nejde, ty děti musím vzít někam na procházku, Tomáš je z nich nervózní.

"Lukášku, Michalko, pojďte, půjdeme se projít k rybníku. Tomáše tady necháme s tátou v klidu pracovat."

K nevlastnímu synovi Tomášovi našla Eva vztah krátce po svatbě. Bydlel u své matky v Benešově a do Prahy k otci jezdil jednou za čtrnáct dnů. Když Eva s mužem Antonínem konvertovali, bylo už Tomášovi osmnáct let. Studoval stavební průmyslovou školu a začal se také zajímat o křesťanskou víru. Když mu Eva po půl roce čtení náboženské literatury a rozhovorů o Bohu, vyjednala přípravu na křest, rozhodl se Tomáš, že se pokřtít nedá. To už chodil s Klárou.

Rodiče Kláry neměli nic proti, aby Tomáš u nich přespával a Tomášově matce to také nevadilo. Tomáš Evě tehdy řekl, že nemůže Ježíši slíbit něco, co nechce dodržovat a tak že se pokřtít zatím nedá. Evu to silně mrzelo, stejně jako Antonína. Tomáš k nim chodil už jen zřídka. Po maturitě nastoupil do Projekty v Praze a vyjednal si podnájem. Po půl roce rodinu otce opět navštěvoval častěji. Otec koupil chalupu na Benešovsku a Tomáš se sám nabídl, že otci zpracuje realizační projekt pro rekonstrukci.

Když se Eva s dětmi vracela od rybníku, říkala si, že by už pomalu mohl mít Tomáš dům zaměřený. Když vešli do dvora, byl Tomáš s prací hotov a nervózně popocházel po zahradě. Rychle pomáhal balit věci a nosil je do auta, jen aby se už jelo do Prahy. S dětmi se neveselil jako jindy, naopak ho jejich dětské žvatlání tak trochu rozčilovalo.

O prázdninách si vzala děti Evy matka do Beskyd na chatu. Tomáš chodil do bytu otce téměř denně. Většinou ležel u hifi věže, na koberci a poslouchal hudbu, nebo s Evou polemizoval o víře. Křesťanskou víru v té době viděl v negativně. Po týdnu se Evě svěřil, že se rozešel s Klárou a že je nervově na dně. Eva mu vyhledala psychologické centrum a Tomáš jej navštívil.

"Psycholožka mi řekla, že bude nejlepší, když začnu chodit do denního sanatoria pro neurózy na Palatu. Mám si prý ujasnit nějaké věci, které mě trápí."

"To schvaluju, slyšela jsem o tom sanatoriu, myslím, že ti pomůže," řekla Eva. Za dva dny po nástupu do sanatoria Tomáš zavolal do otcova bytu. Telefon zvedla Eva.

"Myslela jsem, že příjdeš, Tome a povyprávíš mi," povídala do telefonu Eva.

"Byl jsem rád, že jsem došel domů."

"To tě tam tak rozebrali, že jsi z toho byl celý špatný?"

"Ne, Evo, ty pořád nevíš, proč jsem tam šel? Tebe a tátu vůbec nenapadlo, že v tom můžou být drogy?"

"Cože?" V Evě zamrazilo. Před dvěma lety se zúčastnila mezinárodního setkání křesťanských rodin, kde vyprávěla italská žena, jak jejich syn začal brát drogy a jak jej z toho dostali pomocí lásky a porozumění.

"Tome, přijď zítra, pohovoříme si o tom," řekla Eva sevřeným hlasem.

"Jsem rád, že už je to konečně venku, přijdu," s těmito slovy ukončil Tomáš rozhovor.

"Co s tím chceš dělat, Tome?" ptal se Antonín svého syna. S Evou o drogách mluvili celý předchozí večer až dlouho do noci.

"Nevím, něco s tím chci dělat, proto jsem na Palatě. Bude dobrý, když tam zajdeš, tati."

"A můžeš nám říct, co bereš?"

"Pervitin."

"Hele Tome, my se někam chystáme poslední týden v srpnu. Uvažovali jsme o Benátkách, ale co kdybychom jeli do Medžugorie? Teď už je tam prý bezpečno a my se tam vždycky chtěli podívat. Je tam vyhlášená protidrogová léčebna."

"Budu o tom přemýšlet," řekl suše Tomáš.

Eva zavolala přátelům z křesťanského společenství. Dostala kontakt na paní Kaplanovou, která měla možnost vyjednat léčbu v Medžugorii v komunitě drogově závislých. Tomáš ukončil terapii na Palatě a zrušil podnájem, aby se už z Medžugorie nechtěl vrátit a rozhodl se pro léčbu. Eva nabalila hromadu jídla a všem vzala spacáky pro přespání v autě. S Tomášem pak zašla nakoupit krémy na opalování a večer autem vyrazili i s dětmi směrem na Vídeň. Tomáš měl výbornou náladu a se všemi si povídal. Děti usnuly už před Vídní. Tomáš začal být nervózní a rozhovor se stáčel na výčitky.

"Za všechno můžete stejně vy dva. Kdyby se táta nerozvedl...."

"Ale Tome, já jsem ti o mámě nikdy nic nechtěl říkat. Mohl by jsi si vša udělat sám úsudek. Kolik už vystřídala mužských a já jsem s Evou stále."

"Máma měla smůlu, víš. To nemá cenu, ty nikdy nepřiznáš chybu, já do té komunity vlastně už nechci."

Do Antonína vjel vztek, ale ovládl se.

"Máš smůlu, my tam ale jedeme."

"Tak zastav a já pojedu stopem domů."

"Jo na hranicích se Slovinskem."

Když přejeli přechod do Slovinska, zastavili a Eva vyndala spacáky.

"Tak tady si dáme čtyři hodinky šlofíka a pak pojedeme dál. A co ty Tome?"

"Uvidím ráno."

Eva si došla na parkovišti na toaletu a pak přikryla spící děti spacákem. Podala spacák i muži a jeden nechala pro Tomáše, který odešel také na toaletu. Zamyšlený Antonín se díval zpětným zrcátkem a pozoroval Tomáše jak vyšel ze sociálního zařízení s vyhrnutým rukávem od flanelové košile a stále mával rukou.

"To je střevo. Buď si píchnul, nebo to na nás hraje," řekl podrážděně Antonín.

Eva se zavrtala pod spacák i s hlavou a celá se třásla. Jen to pomyšlení na drogu ji vyvolávalo silnou nervozitu. Tomáš ještě chvíli chodil s hořící cigaretou po parkovišti a pak si nastoupil do auta, kde se také přikryl spacákem. Stejně jako Eva však neusnul. Za čtyři probdělé hodiny probudila Eva muže a Tomáš se rozhodl, že bude v jízdě pokračovat.

Do Medžugorie dorazili až v devět večer druhého dne. Podařilo se jim vyjednat nocleh velmi rychle. V patře rodinného penzionu měli k dispozici tři samostatné pokoje se sprchovými kouty. Po snídani se všichni vydali hledat komunitu. Eva měla v ruce dopis pro sestru Elvíru, která rozhodovala o přijetí narkomanů. Sestra Elvíra však na místě nebyla, odjela do Itálie. V komunitě se dohodli s radou, která sestru zastupovala, že by přijetí připadalo až za měsíc. Tomáš by však mohl zůstat v domě u muže, který tyto lidi ubytovává, než se jim uvolní místo v komunitě. Pobyt i stravu si prý odpracují. Tomáš však zůstat nechtěl.

"U nás jsou také přece léčebny s komunitama. Já na to prostě psychicky nemám, kdyby tady byl aspoň nějaký můj známý," vysvětloval Evě. Eva tajně doufala v nějaký zázrak. Pak se vydali všichni na známý kopec Křiževac. Stoupali do kamenitého kopce a modlili se u každého zastavení. Tomáš šel zadní stranou, kde nebyla křižová cesta. Večer šli všichni do kostela mimo Tomáše, který zvolil odpočinek v penzionu. Další den se všichni vydali k moři, kde si rozdělali osušky a pak se také koupali. O drogách a komunitě již nemluvili a vše vypadalo, jako když žádné drogy nikoho z nich netrápí.

Poslední den před odjezdem byla konečně neděle. Eva i Antonín se těšili na večerní mši, při které se zjevuje v kapli dnes už dospělým mladým lidem Panna Maria. Před mší si všichni sbalili věci a nanosili do auta. Z kostela se pak chystali odjet domů. Mše trvala velmi dlouho, ale Eva v ní cítila zvláštní sílu. Po mši pak přišli mladí lidé, kteří v chorvatštině sdělovali poselství Matky Boží. Pak ještě následovali dlouhé zpěvy. Tomáš čekal venku.

"Nepojedeme už, snad se na nás Panna Maria zlobit nebude, když odejdeme malinko dřív. Tomáš na nás už dlouho čeká". Antonín přikývl, vzal děti za ruce a všichni se tiše protáhli ven z kostela. Tomáš se procházel s cigaretou u auta.

"Tak jedem. Co myslíš, Evi, měl bych jet na tu Bosnu, nebo raděj po Jadranské magistrále, jako jsme přijeli?"

"Jakub říkal, že už je tam bezpečno a je to průjezdné," odpověděla Eva.

Cestu si však nezkrátili. Za rozbitým Mostarem začali bloudit. Cedule neexistovaly a také se jim stalo, že cesta byla rozbitá a skončila v poli. Po šesti hodinách se jim konečně podařilo dorazit na hranice s Chorvatskem. Mezi Bosnou je dělil pohraniční most.

"Kam jedete a kde jste se tady vzali?" ptal se hraniční voják. "My vás nesmíme pustit na druhou stranu."

"My jedeme z Medžugorie, máme s sebou malé děti a vracíme se do Prahy."

"Oni jedou od Gospy," řekl jeden z vojáků. Gospa říkají v Chorvatsku a Bosně Panně Marii. Vojáci z Bosenské strany svolili, a tak Antonín s vozem přejel most přes řeku. Vojáci na chorvatské straně byli však nekompromisní. Museli se vrátit zpět. Nezbývalo jim rozdělat spacáky a na hranici v autě přespat. Na všechny už padala silná únava.

"To bude asi za to, že jste odešli z toho kostela dřív, než skončila mše," poznamenal Tomáš.

Druhý den se složitě dostávali zpět. Projížděli rozstřílenými a opuštěnými vesnicemi, kde se k autu sbíhali zdivočelí psi. U okolí Mostaru je vojáci navedli na nově vybudovanou cestu ve skále, protože stará byla ještě zaminovaná. Když se konečně dostali na Jadranskou magistrálu, všichni si oddechli. Po devíti hodinách jízdy se šťastně vrátili do Prahy. Tomáš zůstal v bytě u otce. Nic nepodnikal, jen se povaloval a poslouchal hudbu. Jednou za dva dny vyrazil do pražských ulic, aby si koupil to, co jej tak drželo silně v moci.

Eva i Antonín byli zoufalí. Když večer odešel z bytu, rozhodli se, že mu zašijí zázračnou madonku do džín, aby ji nosil blízko sebe a tak mu pomohla se dostat ze zlé moci. Antonín vzal džíny a zkoumal je. Prohlížel si bedlivě, kam by madonku zašil, aby ji Tomáš neobjevil a nevyhodil. Rozpáral nohavici a madonku vložil za založený lem džín. Pak vše zase zašil.

"To určitě nezjistí," řekl Antonín své ženě. Za dva dny si Tomáš oblékl džíny s madonkou a protože se venku ochladilo, vzal si kotníčkové boty. Džíny měly úzké nohavice a tak nešly přes vyšší boty přetáhnout. Tomáš to vyřešil tak, že obě nohavice mírně rozpáral. v jedné z nohavic pak uviděl drátek a Tomáš za něj zatáhl. Když uviděl madonku, přišel za Evou. O zázračné madonce také slyšel, nejen od Evy, ale i od jiných mladých lidí, avšak nosit ji nechtěl.

"Podívej se, co jsem našel v nohavici." Eva se neovládla a musela se smát.

"To jste tam dali vy?" divil se Tomáš. "A já myslel, že to tam dávají na tom Tajvanu, nebo kde je vlastně šijou, aby lidi uvěřili v Boha."

"Tak si ji nechej," řekla mu Eva.

"Ne díky, nechci. Tady ji máš," odmítl medajlku a položil ji na stůl.

Tomáš stále bral drogy, pracovat nechtěl a léčit se také nerozhodl. Eva s Antonínem se trápili, denně se modlili a Eva často volala Tomášově matce, která se také začala psychicky hroutit. Eva se sešla s paní Kaplanovou, vrátila ji dopis pro sestru Elvíru a radila se jak dál. Paní Kaplanová doporučovala léčebnu v Bílé vodě. Obě ženy však věděly, že se musí rozhodnout především Tomáš sám.

Po rozhovorech Evy a Antonína se Tomáš odebral na otcovu chalupu, kterou čekala totální rekonstrukce. Vzal si spacák, nafukovací madraci a rozhodl se, že tam stráví týden a snad si vše ujasní.

Eva se zatím v Praze intenzivně modlila. Na sloupu brány u chalupy stála ve vytrině madona. Eva ji v duchu prosila, aby pomohla Tomáše dostat ze závislosti. Tomáš se vrátil již druhý den. Evě se pak svěřil, že se příšerně bál. To už věděla Eva od paní Kaplanové, která pro narkomany pracovala, že pervitin po časem způsobuje halucinace. Díky strachu z neexistujících osob, které Tomáše častěji a častěji pronásledovaly, se rozhodl nastoupit do léčebny.

Antonín jej brzy odvezl na detox do Apolinářské nemocnice. Ani tahle cesta nebyla tak hladká. Když chvíli Antonín hledal tu správnou budovu v areálu komplexu nemocnic, Tomáš chtěl vystoupit z auta ven a přijít jindy. Naštěstí zabralo autoritativní otcovo okřiknutí.

Eva se doma zatím modlila. Už nechtěla dále snášet pohled na nepřítomného mladíka a i kdyby k nim nechodil, ten pocit, že se jedna duše propadá do šílené propasti, byl stále nesnesitelný.

Po absolvování detoxu odvezla sanitka Tomáše do léčebny v Bílé vodě. Po půl roce léčby odešel předčasně s dívkou, která už léčbu dokončila. Terapeuté sdělili Antonínovi, že je Tomáš na dobré cestě a že už by to mohl venku zvládnout. Rodiče dívce pronajali byt v západních Čechách a snažili se oběma pomáhat.

Tomášova dívka pracovala jako pečovatelka v domově důchodců a Tomáš čekal, až se tam uvolní místo. Po třech měsících však u obou nastala krize. Tomáš ještě nepracoval a na svou partnerku se fixoval. Jeho milá však chtěla svobodu a tak občas odjela do Prahy za starou partou.

Brzy upadla opět do drogové závislosti. Tomáš opustil pronajatý byt a nastěhoval se ke své matce do Benešova. Jezdil do Prahy shánět zaměstnání a podnájem. Svůj pocit beznaděje vyřešil opět únikem z reality pomocí drogy. Po několika dávkách si rychle vyjednal návrat do Bílé vody.

Po druhé už léčbu ukončil. Naučil se tam pracovat se dřevem a vyřezával různé dřevěné předměty jako například bubny a didgerida. Přestože chodil v Bílé vodě na práci do areálu kláštera, o křtu už neuvažoval. O Bohu však mluvil s úctou a o jeho existenci už nepochyboval.

Tomáš ukončil úspěšně léčbu a s partou mladých lidí jezdíval na statek do západních Čech, kde chodili po žhavém uhlí, vařili vegetariánská jídla a vyráběli bubny, keramiku a podobné předměty. Na statku se seznámil se slečnou, která si otevřela obchůdek s exotickým zbožím.

O výrobky od Tomáše projevila zájem nejen majitelka krámku, ale i její zákazníci si je žádají. Svou tvořivost ještě obohatil o batikování triček a často také pomáhá své nové přítelkyni s prodejem.

Žijí spolu rok a Tomáš stále abstinuje. Když se mu dílo nedaří, tak se občas modlí. Do kostela však nechodí.