"Svého Boha vyvyšuji, má duše vyvyšuje nebeského Krále" (Tb 13,9). Tato slova pronáší v právě předneseném hymnu starý Tobit, jehož krátkou příkladnou historii zaznamenává Starý zákon v knize, která je nazvána podle jména Tobitova syna.

Abychom plně pochopili smysl tohoto chvalozpěvu, je třeba mít na paměti předcházející stránky vyprávění. Historie se odehrává mezi Izraelci v ninivském vyhnanství. Na ně hledí posvátný autor, který píše po mnoha staletích, aby je dal za vzor bratřím a sestrám rozptýleným mezi cizím lidem a podléhajícím pokušení opustit tradice otců. Portrét Tobita a jeho rodiny je nabídnut jako životní program. Je to muž, který navzdory všemu, zůstává věrný předpisům zákona a zvláště praxi almužny. Upadne do neštěstí i do chudoby a k tomu ještě oslepne, ale jeho víra nezeslábne. Boží odpověď na sebe nedá čekat: Anděl Rafael dělá průvodce mladému Tobiáši na nebezpečné cestě, uvede ho do šťastného manželství a nakonec vyléčí otce Tobita ze slepoty.

Poselství je jasné: kdo koná dobro, především kdo otevírá srdce potřebám bližního, ten se líbí Pánu a, i když je zkoušen, zakusí nakonec jeho blahovůli.

Na tomto pozadí  jasně vystupují slova našeho hymnu. Vybízejí hledět vzhůru, k "věčně živému Bohu", k jeho království, jež "trvá po všechny věky". Z tohoto pohledu na Boha se rozvíjí  malý nárys teologie dějin, v níž se posvátný autor snaží odpovědět a otázku, kterou si zkoušený Boží lid klade: "Proč s námi Bůh tak zachází?" Odpověď se dovolává jak spravedlnosti tak Božího milosrdenství: "On trestá i smilovává se; uvádí hluboko do podsvětí hluboko pod zemi i vyvádí z veliké záhuby" (v. 2.)

Na Boha, který nikdy neopouští svého tvora, se lze absolutně spolehnout. Ba slova hymnu vedou k výhledu, který přikládá  spásonosný význam samé situaci utrpení, tímže dělá z vyhnanství příležitost vydávat svědectví o Božích dílech: "Vzdávejte mu  chválu synové izraelští, před pohany, protože on vás mezi ně rozptýlil. Rozptýlil vás mezi ně, abyste hlásali jeho velikost " (vv. 3-4).

Od tohoto vybídnutí číst vyhnanství podle klíče prozřetelnosti, se naše meditace může rozšířit na úvahu o tajemně kladném smyslu utrpení, když je prožíváno v odevzdanosti do Božího plánu. Tento námět načrtávají už různé úryvky Starého zákona. Stačí pomyslit na historii vyprávěnou v knize Genesis o Josefovi, kterého bratři prodali (sr. Gn 37, 2-36), ale jenž byl určen k tomu, aby se v budoucnosti stal jejich záchrancem. A jak zapomenout na knihu Job? Zde jde dokonce o nevinného člověka, který trpí a nedokáže si vysvětlit své drama, leč že se oddá velikosti a moudrosti Boha (sr Job 42, 1-6).

 Pro nás, kteří čteme tyto starozákonní úryvky, nemůže být jiný opěrný bod než Kristův kříž, v němž nachází hlubokou odpověď bolest světa.

Na hříšníky, kteří byli potrestáni za své nepravosti (sr.v.5.), se Tobitův hymnus obrací s výzvou k obrácení a otevírá úchvatnou vyhlídku na "vzájmné" obrácení Boha a člověka: "Až se k němu obrátíte celým svým srdcem a celou svou duší a budete před ním jednat podle pravdy, tehdy se obrátí k vám a nebude skrývat před vámi svou tvář" (v. 6). Užití samého slova "obrácení" - pro tvora i pro Boha, i když s jiným významem - je velmi výmluvné.

Jestliže snad autor hymnu myslí na dobra, která doprovázejí "návrat" Boha, nebo-li jeho obnovenou přízeň k lidu, my musíme především ve světle Kristova tajemství myslet na dar, kterým je sám Bůh. Člověk potřebuje především jeho než pouze jeho dary. Hřích je tragédie, ani ne tak kvůli tomu, že na nás přivolává Boží tresty, jako že Ho vyhání z našeho srdce.

A proto hymnus zaměřuje náš pohled na tvář Boha, který je Otcem a vybízí nás, abychom mu žehnali a chválili ho: "On je náš Pán. On je náš Bůh. On je náš Otec. (v. 4). Zde se cítí smysl pro zvláštní "synovství", které Izrael zakouší jako dar smlouvy a které připravuje na tajemství vtělení Božího Syna. Tehdy zazáří Otcova tvář v Ježíšovi a bude zjeveno jeho bezmezné milosrdenství.

Stačilo by pomyslet na podobenství o milosrdném Otci, které vypráví evangelista Lukáš. Odpovědí na obrácení marnotratného syna není jen Otcovo odpuštění, nýbrž i nesmírně něžné objetí, doprovázené radostí a oslavou: "Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnu soucitem přiběhl, objal ho a políbil" (Lk 15,20). Výrazy našeho hymnu jsou v linii tohoto dojemného obrazu z evangelia. A z toho vyvěrá potřeba chválit Boha a děkovat Mu: "Nuže vizte, co s vámi učinil, chvalte jej na plná ústa. Dobrořečte Pánu spravedlnosti, vyvyšujte Krále věků! " (v. 7).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu. České redakci Vatikánského rozhlasu děkujeme za laskavou spolupráci.