Mezinárodní Report a polarizace v církvi

Mezinárodní Report je obdobně jako Světlo považován za zástupce konzervativnějšího proudu české katolické žurnalistiky. Srovnáme-li jej s Katolickým týdeníkem a se Světlem, zdá se být jeho stanovisko na první pohled někde uprostřed. Report má sice daleko k tomu, aby otázku polarizace ignoroval, jako to dělá Katolický týdeník. Na straně druhé však v Mezinárodním Reportu chybí obdoba "Eggerova seznamu" ze Světla (viz Světlo a polarizace v církvi) či podobně promyšlený komplex protiliberálních článků. To však neznamená, že by se časopis polarizaci v církvi nevěnoval.

V pěti sledovaných číslech časopisu¹ se objevuje šest rozsáhlejších článků, které se přímo týkají problému polarizace. Znamená to tedy 1,2 článku na číslo, přičemž průměrná rozloha těchto článků je 2,1 strany. To ­ vzhledem k rozsahu časopisu (48 stran, nepočítáme-li obálku) znamená, že průměrně se této problematice časopis věnuje asi v 5 % obsahu každého čísla, což je ve srovnání s téměř 30 % v některých číslech časopisu Světlo poměrně málo.

Zatímco Světlo většinou zůstává v diskusi o liberálních názorech v obecné rovině, vymezuje, vysvětluje a porovnává s katolickým učením, Mezinárodní Report je adresnější. Pouze dva ze zmíněných šesti článků jsou obecnějšího charakteru a pokoušejí se o zevrubnou analýzu problému.

V první řadě jde o úvahu² Josefa Jakeše O stavu církve.³ Autor, "absolvent Filosofické fakulty UK", na ploše 3,5 strany hovoří o problematice nových proudů v katolické církvi. Píše především o "dvou laických aktivitách, které sice nejsou obecně přijímány ­ mají v německy mluvících zemích údajně asi čtyři až pět milionů příznivců ­ zato jsou velmi hlučné a bojovné. Jsou to "Wir sind die Kirche" (My jsme církev) a "Kirchenvolkbegehren" (Požadavky lidu v církvi)". Jakeš na základě četby např. časopisu Svazu rakouských katolických akademiků charakterizuje typické představitele obou hnutí jako technickou inteligenci a podnikatele a také zdůrazňuje, že "nejhorlivějšími propagátorkami jsou ženy ­ intelektuálky, zejména absolventky teologického studia, farní a pastorační asistentky a katechetky".

Josef Jakeš ve svém článku dále vymezuje čtyři hlavní požadavky těchto hnutí:

1. obsazování církevních úřadů volbou,

2. rozvinutí "demokratizace" církve,

3. zrušení celibátu,

4. požadavek kněžského svěcení žen.

Autor sice tyto požadavky přicházející z německy mluvících zemí nevidí jako aktuální v našich podmínkách, avšak tvrdí: "Tendence, směřující k masivní deritualizaci a desakralizaci jsou již patrné." Čtenář, který se zastaví asi v polovině strany 45, má pocit, že autor hájí učení, které katolická církev zachytila ve svém katechismu. Článek však pokračuje jiným směrem. Autor si stěžuje na "zcivilnění" všech obřadů "ad absurdum", mezi řádky volá po návratu k církvi, jaká byla před Druhým vatikánským koncilem. Výslovně porovnává předkoncilní a současnou podobu křesťanské liturgie,⁴ přičemž si stýská po starém způsobu slavení mše, který je sice v katolické církvi nadále legitimní, avšak téměř se v praxi neužívá: "Obecně se účastníme liturgie také legitimní, ale tzv. "úsporné".⁵ Přizpůsobila se západním partikulárním, nekatolickým představám o charakteru bohoslužby." Na nové liturgii autorovi vadí upřednostnění slova před "citovým nábojem". Ačkoli v článku není reforma podle Druhého vatikánského koncilu přímo odsouzena, latentně je zde tento názor přítomen. Pokud například Jakeš jen tak mimochodem nadhodí: "Přirozeně, i v otázce liturgie platí "Roma locuta, causa finita" (výrok Říma uzavřel problém), cítíme, že osobně s rozhodnutím koncilu zcela nesouhlasí.

Článek pokračuje vymezením dvou proudů v katolické církvi. Jeden z nich Jakeš nazývá "progresisty": ti se podle něj zaštiťují "koncilními usneseními, rozmnoženými leckdy i o závěry, k nimž měli koncilní otcové podle jejich názoru dojít, ale nestačili to, což prý vlastně nevadí". Progresisté mají podle Jakeše "výhodu neomezeného přístupu do církevních periodik", avšak neuvádí, která periodika má konkrétně na mysli. Spiritualita progresistů nemá podle autora článku mnoho společného s katolickou tradicí, která "pramení ze šťastné syntézy tradic hebrejských, řeckých, římských a latinských a udržela v rovnováze prvky citové s rozumovými", nýbrž vychází z "kořenů rozumové, spíše rozumářské teologie, rozvinula prvky materialismu až utilitarismu a oslabila úlohu transcendence". Druhou skupinou jsou "konzervativci", kteří jsou "moudře disponováni ponechat z minulosti všechno dobré a osvědčené a z nově přicházejícího přijmout všechno, co je v něm správné, rozumné a prospěšné".

Jakeš ve svém článku dále zdůrazňuje, že v některých zemích se "rozumářské" církevní postoje neprosadily. Jde především o "většinu zemí románských a Jižní Ameriku".⁶ Dále se tradiční (katolická) spiritualita rozvinula a trvá ve středoevropských slovanských zemích: "Vyhovuje totiž přirozenému duchovnímu ustrojení jejich národů."

Považuji Jakešův článek za důležitý nejen pro jeho rozsah, ale především pro jeho komplexnost. Ostatní materiály, které Mezinárodní Report přinesl ve sledovaném období na téma polarizace, se zaměřují většinou na dílčí problémy. Výjimku představuje pouze jednostránkový článek Sekularizace a církev P. Antonína Pospíšila, podle kterého kritikové církve nemohou přinést "nic více než světské instituce [ ] ba ještě méně."⁷ Článek končí slovy: "Nebude-li církev jiná než světské organizace, potom ­ proč by zde vůbec měla ještě být?"

Jak už jsem naznačil výše, ostatní články reagují spíše na dílčí problémy: na rozkol v katolické církvi v Austrálii (Australská krize, Mezinárodní Report 6/1999, s. 26­38; Program reforem zpochybněn, Mezinárodní Report 7/1999, s. 40­41), na problém předkoncilní a pokoncilní liturgie (Katolická liturgická tradice a mše sv. podle misálu z roku 1962, Mezinárodní Report 7/1999, s. 46­47) nebo na zcela konkrétní událost: vystoupení Ivana Štampacha z katolické církve.

Zastavme se u posledního zmíněného tématu. Jak jsme naznačili v kapitole Katolický týdeník a polarizace v církvi, Katolický týdeník této události věnoval pouze jednu zprávu (převzatou z agentury) o rozsahu jedné desetiny strany. Mezinárodní Report se ke Štampachovu vystoupení z církve vyjadřuje na celé jedné straně, a to dokonce na úvodní straně čísla 8/1999 (nepočítáme-li obálku). Autorem článku Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne⁸ je Michal Semín, člen redakční rady Reportu. Redakce graficky zvýraznila tuto větu: "Vskutku křesťanskou reakcí na Štampachův čin je upřímná modlitba za jeho návrat do jediné církve Kristovy a odpad od myšlenek, které jej mimo Mystické Tělo Kristovo odvedly."⁹ Závěr článku je: "Církev, jakkoli je dnes ve své praxi vážně zasažena viry, před kterými varovali velcí papežové minulého i tohoto století, je branami pekla nepřemožitelná a jako taková vždy bude trnem v oku těm, kteří si svůj život a svůj vztah k Bohu chtějí upravovat po svém a ne podle vůle Boží. V tomto světle a v žádném jiném je třeba hodnotit tento smutný okamžik v životě jednotlivce i celé církve."

I když Mezinárodní Report na událost reaguje sice naoko nekonfliktně (volá po "upřímné modlitbě", tedy pokojné reakci), ve skutečnosti je jeho stanovisko jednostranné a nekompromisní. Katolický týdeník naopak podobnou radikalitu postrádá. Už jen skutečnost, že o Štampachovi uveřejnil "pouze" zprávu a nikoli publicistický útvar, svědčí o jisté zdrženlivosti redakce.

Shrnutí: Co se týče počtu článků, které se přímo týkají polarizace v církvi, můžeme zařadit Mezinárodní Report mezi Světlo a Katolický týdeník: Polarizace zde sice není tak významným leitmotivem jako ve Světle, avšak články na toto téma se objevují prakticky v každém čísle časopisu. To je rozdíl proti Katolickému týdeníku, který problém polarizace víceméně opomíjí.

Mezinárodní Report pojímá problém polarizace konkrétněji a přitom "více ze široka" než Světlo. Co to konkrétně znamená? Namísto psaní o obecných problémech přímo pojmenovává své názorové protivníky: hnutí Wir sind die Kirche apod., Ivana Štampacha nebo "revoltující" australské biskupy (velká pozornost věnovaná právě rozkolu v australské církvi je dokladem "šíře" záběru). To, že tak činí poměrně radikálními slovy, samozřejmě není zavrženíhodné. Časopis je určen té části katolíků, kteří uvažují přímějším a radikálnějším způsobem. Problematičtější však je vymezování vůči liberalizačním trendům uznaným (nebo dokonce rozpoutaným) samotnou církevní hierarchií. Jakkoli jsou útoky proti reformám Druhého vatikánského koncilu přítomny v článcích pouze latentně, pozorný čtenář je bez problémů postřehne.

Mezinárodní Report je druhým vyhraněným, konzervativním časopisem. Některé jeho články jako by měly tendenci neuznávat ani oficiální katolické učení; je z nich zřejmá snaha o návrat do minulosti. Tím vzniká jistý paradox. Ačkoli Světlo brojí proti polarizaci v církvi mnohem hlasitěji a důrazněji, Mezinárodní Report jde v některých článcích ještě o kus dál. Konkrétním příkladem jsou materiály věnující se návratu k liturgii, jak byla slavena před Druhým vatikánským koncilem. Zatímco Světlo v této souvislosti hovoří o "umožnění další existence staré liturgie" na základě papežského dokumentu,¹⁰ Mezinárodní Report přímo ukazuje, že starý způsob je lepší než ten, který je dnes v církvi běžně praktikován.

Je však obtížné rozhodnout, který z obou časopisů je zaměřen proti liberálnímu proudu radikálněji. Zatímco Světlo zahlcuje čtenáře kvantitou článků, Mezinárodní Report jde místy do větší hloubky a především je konkrétnější.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.