Nedávno jsem zde jen velmi krátce nadhodil, jak macešsky se k postavě kněze či faráře choval a chová český film. Ne že by filmů s postavou duchovního bylo málo, pár se jich dá skutečně najít, ale ve většině případů jde o obraz nelichotivý. A povětšinou až zbytečně nebo ideologicky nelichotivý.

Abych předchozí řádky uvedl v praxi, představte si, že jste nikdy neslyšeli o křesťanství, kněžích ani farářích. Že jste právě přistáli na planetě Zemi jakožto mimozemský host a z českých filmů si právě o tomto tématu máte udělat obrázek. Pozn.: Následující výčet filmů není samozřejmě kompletní, ale pokusil jsem se pojmout hlavní a známá díla.

Pokud bychom postupovali chronologicky, pak 30. léta nabízejí jakýsi mix. Na jedné straně satirický pohled na věčně opilého feldkuráta Katze v Dobrém vojáku Švejkovi (1931, režie Martin Frič – Katze zde hrál Hugo Haas, Miloš Kopecký hrál až ve verzi z roku 1956 – režie Karel Steklý), na druhé až přehnaně patriotický pohled na statečný boj národně uvědomělých kněží a vesnických učitelů v první polovině 19. století v přepisu románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1932, režie Miroslav Josef Krňanský).

30. léta však nabízejí i milostný příběh - Páter Vojtěch (1936, režie Martin Frič) je mladý kněz, který se vrací po misijním pobytu v Africe do rodné vsi. Jeho láska z mládí se však mezitím vdala za Vojtěchova otce – jejich přerušená láska však opět začne nabývat vrchu. Ve filmu Cestou křížovou (1938, režie Jiří Slavíček) zase venkovský kněz dopomůže i přes odpor vesničanů ke štěstí mladé dvojici a sám pak raději odejde na jiné působiště.

Pak na dlouhou dobu postavy kněží z filmů mizejí. Je to pochopitelné – v Evropě zuří 2. světová válka, a tak vznikají nenáročné komedie jen sem tam protknuté vlasteneckým titulem (např. film Jan Cimbura). Až teprve dva roky po válce vzniká snímek, jenž rovněž tepe na národnostní strunu, aby pozvedl české sebevědomí, válkou poněkud poničené - Jan Roháč z Dubé (1947, režie Vladimír Borský) - první český barevný film, zařazovaný většinou k cyklu pozdějšího Vávrova triptychu, vypráví o posledních skupinkách husitů, jež se po bitvě u Lipan opevnily na hradě Sion.

50. léta již přinášejí jiné filmy – v zemi vládne komunismus, a tak se natáčejí snímky o kolektivizaci vesnic (když je někde nějaký farář, jde o zpátečníka – např. film Slepice a kostelník, 1950, režie Oldřich Lipský, Jan Strejček, kde nejtrapnější výkon své kariéry předvedl po válce deptaný Vlasta Burian) a statečných komunistech, kteří bojovali statečně za 2. světové války a nyní za nové, lepší pořádky.

Snad proto, že husité bojovali proti katolicismu, u nás tak rozšířenému, stali se vděčným zástupným symbolem bojových tradic nově vznikající politické elity. Nyní vzniká výše zmíněný triptych Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957, režie všech tří Otakar Vávra), které líčí husitství až nepřirozeně idealisticky a proti všem historickým faktům jako národní hnutí za správnou věc, jakoby za něco podobného, zač bojovala komunistická strana v té době.

Z celé této škály se vymykají jen Hrátky s čertem (1956, režie Josef Mach) postavou otce Scholastika či andělů, ale v pohádce se stejně komická figurka mnicha ještě dala tolerovat.

Příště: Postava kněze ve filmech 60. – 90. let

Autor je editorem u Tiscali/WorldOnline